Kdo u nás zlevňuje potraviny? Nikdo, lidem prostě došly peníze, takže firmy už nemohou šponovat marže

Češi mají dnes stejnou inflaci jako Slováci. Podle nejnovějších, dubnových dat Eurostatu činí v obou zemích zhruba 14 procent. Přitom rozhodně nelze vyloučit, že již za květen bude mít Česko nižší inflaci než Slovensko. V letošním roce totiž klesá inflace v Česku přibližně čtyřikrát rychleji než ta slovenská. A tento trend bude patrně pokračovat i v příštích měsících.

Je ovšem pravda, že v Česku inflace klesá z vyššího základu, přičemž takovýto pokles může být objektivně snadnější než ten ze základu nižšího. Jde o cenný poznatek do debaty, nakolik by inflaci v Česku snížilo, pokud by země místo koruny platila eurem. Slovenský příklad potvrzuje, že euro samo o sobě inflaci vlastně snižovat nemusí.

Ke zpomalování inflace v Česku přispívá konečně i příznivější vývoj cen potravin.

Premiér Petr Fiala se minulý týden při sněmovních interpelacích nechal slyšet, že "ceny potravin klesají" a že prý "je to výsledek tlaku naší vlády". Tento výrok si žádá hlubší rozbor.

Pravdou je, že potraviny zlevňují. Ovšem jen z měsíce na měsíc. Meziročně jsou stále výrazně dražší. Třeba vejce letos v dubnu zdražovala v porovnání s loňským dubnem o více než 40 procent, přičemž mezi letošním březnem a dubnem zlevnila o třináct procent. Dlouhodobě veřejnost uvykla spíše cenám před oním více než 40procentním zdražením uplynulých dvanácti měsíců. Takže považuje vejce za abnormálně drahá stále. I když, pravda, už ne až tak moc abnormálně drahá jako v březnu či únoru letošního roku. Když něco zdraží o hodně a pak to trochu zlevní, politici by měli volit přece jenom opatrnější slovník. Zatím jde spíše – v meziročním pohledu – o zmírňování tempa zdražování, ne o zlevňování.

A je tedy meziměsíční pokles cen potravin dílem vlády? Nikoli. Jedná se především o výsledek slabší poptávky obyvatel Česka na jedné straně a poklesu cen vstupů výrobců na straně druhé. Pokles cen vstupů je výsledkem dění ve světě, jako je snížení cen plynu, ropy či rostoucí obava z ekonomického propadu USA. S tím česká vláda opravdu nemá nic společného.

Slabší poptávka Čechů je dalším zdrojem příznivějšího cenového vývoje. Vždyť nejlepším lékem na inflaci je inflace. Když například potraviny zdraží natolik, že si jich lidé nemohou kupovat tolik jako před zdražením, vzniká tím přirozeně tlak na přibrzdění až zastavení cenového růstu. A hle – podle březnových dat Českého statistického úřadu klesly maloobchodní tržby za potraviny meziročně reálně o bezmála devět procent. Obyvatelé Česka si tedy letos kupují o takřka desetinu potravin méně než loni touto dobou. Loni totiž ještě mnozí disponovali polštářem úspor z doby pandemie. Jenže ten už se od té doby ztenčil, případně zcela zmizel. Na probíhající pokles svých tržeb musí prodejci zkrátka reagovat tak, že utlumí dosavadní nárůst svých cen.

Přitom ještě loni se například obchodní řetězce vezly na vlně takzvané maržové inflace. Maržová inflace představuje výrazný nárůst podílu marží a zisků firem a podniků (ať už jde o obchodní řetězce, energetické podniky a mnohé další) na celkovém výkonu ekonomiky. Navýšení marží nad běžný rámec firmám a podnikům umožnil do značné míry fabulativní narativ údajně prudce inflačního dopadu války na Ukrajině. Ta sice náklady firmám zvýšila, ale lidé jim uvěřili, že daleko více, než tomu ve skutečnosti bylo.

Maržová inflace je klíčovým vysvětlením toho, proč česká ekonomika jako celek loni solidně bohatla, v očištění o inflaci o 2,5 procenta, zatímco lidé historicky rekordně chudli, jelikož jejich výdělky se propadly po očištění o inflaci o 7,5 procenta.

Tak propastný rozdíl mezi výkonem ekonomiky a vývojem životní úrovně lidí nikdy v historii Česka nenastal ani vzdáleně. Loni zkrátka lidé u nás z růstu ekonomiky zpravidla neměli zhola nic, naopak na něj paradoxně dopláceli. Došlo totiž k tomu, že své covidové úspory ochotně "předali" firmám a podnikům, tedy jejich manažerům a akcionářům, často zahraničním (do zahraničí každoročně odtékají z Česka stovky miliard korun v podobě dividend). Firmy a podniky si totiž své marže navýšily natolik, že pokryly nejen zvýšené náklady třeba v podobě dražších energií, ale ještě navíc se zahojily po covidu. Právě díky oné maržové inflaci.

Firmy a podniky loni vytáhly z kapes obyvatelstva jeho covidové úspory. Tyto úspory ovšem vznikly z nemalé části za cenu obrovského nárůstu veřejného zadlužení v letech 2020 až 2022, v řádu stovek miliard korun. Tyto stovky miliard bude nyní třeba splácet. Proto se lidem mají v rámci konsolidačního balíčku, představeného předminulý týden, zvýšit četné daně. Pravda, má se tedy zvýšit i firemní daň, ale její břímě beztak asi firmy přenesou na zákazníky. A pokud to nepůjde, uchýlí se k daňové optimalizaci, případně k vyvedení zisků či pracovních míst do zahraničí.

Tedy ještě upřesněme: firmy a podniky vytáhly z kapes lidí úspory, které tam ovšem byly na dluh, jejž teď budou v podobě vyšších daní splácet řadoví občané samotní, nikoli ony firmy.

 

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank