Zastaví se někdy růst ekonomiky a akciového trhu?

Nedávno jsem se dostal do diskuse o tom, že „jednou se to musí zastavit“. Tedy, že akciový trh musí narazit na nějaký konečný strop a to samé celá ekonomika. Měl jsem k tomu pár poznámek a možná bude pro čtenáře zajímavé téma také trochu rozebrat.

Zastaví se akciový trh? Představme si jednoduchý případ, kdy by se na akciovém trhu obchodovala jedna společnost, která má stabilní zisky a dividendy ve výši 10 dolarů na akcii. Požadovaná návratnost by u této akcie byla 10 % a její hodnota tedy dosahuje na 100 dolarů (10 dolarů děleno 10 %). Cena takové akcie by se tedy držela na stabilní úrovni 100 dolarů a její návratnost by byla ze 100 % pokrývána/generována dividendami.

Byl by to tedy takový akciový dluhopis, jehož cena by byla stabilní. Ukazuje scénář, kdy by se celý trh dostal do stabilního nerostoucího stavu. V něm by ale generoval stále požadovanou návratnost, jen plně přes dividendy. Trh by naopak rostl v jiném případě, kdy by dividendy požadovanou návratnost plně nepokryly. Výše uvedený příklad by pak korespondoval s jakýmsi stálým stavem, kdy by stagnovala i celá ekonomika (viz níže).

Zastaví se ekonomika? Ekonomiku by v principu mohla zastavit její poptávková, či její nabídková strana. O tom prvním případě se přitom v této souvislosti téměř nehovoří, většinou je pozornost zaměřena na ten druhý. Hovoříme přitom v principu o tom, že by společnost jako celek už nechtěla spotřebovávat v celkovém objemu více. Ekonomie přitom standardně pracuje s předpokladem, že potřeby jsou nekonečné, což implikuje nekonečnou poptávku.

Jde samozřejmě o téma, které jde daleko za hranice „čisté“ ekonomie a o kterém by se dalo hovořit dlouho. V principu přitom podle mne není zase tak těžké si představit, že potřeba spotřeby přece jen narazí na svůj limit. Čistě proto, že zjistíme, že existuje i lepší trávení času. Nehovoříme tu přitom o nějakém návratu do jeskyně, „jen“ o tom, že se spotřeba dostane na nějakou stabilní, nerostoucí úroveň. Což mimochodem nevylučuje její měnící se strukturu – nešlo by nutně o nějaký zamrzlý stav. Spotřeba usazující se na nakonec na nějaké stabilní úrovni je stále obrazem hojnosti.

Úvahy týkající se limitů na nabídkové straně ekonomiky se v principu se týkají toho, že „něco dojde“. Třeba u pana Malthuse to byla půda. Podobných tezí tu bylo za dobu existence lidstva hodně, ale nepotvrzují se (nejde u nich přitom jen o zastavení ekonomického růstu, ale spíše o pokles). Na té běžně zvažované materiální úrovni se nepotvrzují hlavně díky technologiím a tomu, jak dokázaly zvýšit produktivitu, obejít případná omezení, využít alternativy. A náš názor na další vývoj v této oblasti nutně odráží náš hlubší pohled na to, jak svět vlastně (ne)funguje, proč jsme na něm, a podobně. Od ekonomie se tak rychle dostaneme mnohem dál.

Podívejme se tak v této souvislosti už jen konkrétně na to, jak to velmi, velmi dlouhodobě vypadá s celosvětovým růstem produktu. Přesněji řečeno produktu na hlavu, který je lepším (ale samozřejmě ne dokonalým) ukazatelem životního standardu. Graf je z Our World in Data a připomíná, jak rychle nabraly věc nový směr během posledních cca 200 let: