Ministr pro legislativu Michal Šalomoun zahájil konferenci „Zintenzivnění boje proti korupci: whistleblowing“

Konference, kterou ve dnech 17. – 18. ledna 2023 pořádá Ministerstvo spravedlnosti, se účastní odborníci z ministerstev vnitra, dopravy a spravedlnosti, z veřejné sféry, samospráv a neziskového sektoru. A to jak z České republiky, tak i ze zahraničí.

Úvodní řeč ministra pro legislativu Michala Šalomouna

Vážené dámy, vážení pánové.

Dovolte mi pár poznámek k právní regulaci ochrany oznamovatelů z pohledu ministra pro legislativu, předsedy LRV a Rady vlády pro koordinaci boje s korupcí.

V prvé řadě jde o implementaci Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2019/1937 o ochraně oznamovatelů, která již měla být adaptována do české právního řádu do 17. 12. 2021. To se doposud nestalo. ČR tak v tuto chvíli už čelí infringementu ze strany Evropské Unie a snaží se tento deficit napravit. Aktuálně je transpozice uvedené směrnice vtělena do návrhu zákona o ochraně oznamovatelů, který se nachází v Poslanecké sněmovně, kde prošel prvním čtením.

Při projednávání této právní regulace jak v rámci připomínkového řízení, tak poté v Legislativní radě vlády se ukázaly 3 problémové oblasti.

Jedna ryze transpoziční a dvě netranspoziční – ryze české, v zásadě politické.

Velmi diskutovaným transpozičním problémem bylo definování oznamovatele v situacích, které směrnice označuje jako pracovní kontext. Při projednávání v LRV byla bohatá diskuse, kam se tím vlastně míří.

Zda tím kontextem je například situace, že uklízečka v práci (tedy pracovním kontextu) vyslechne hovor o tom, že se ředitel svěří, že na honu někoho postřelil, nebo způsobil dopravní nehodu, od které ujel. Tedy, že pracovní kontext je situace v zásadě místní, že se o nějakém nezákonném jednání dozvíte v práci. V původním návrhu zákona, který byl v parlamentu v minulém volebním období, byl onen pracovní kontext vnímán spíše v tomto pojetí.

V aktuálním návrhu zákona už je to poněkud jinak. Míří se tím především na protiprávnost jednání subjektu nebo v subjektu, který má povinnosti vůči oznamovateli. Zejména tedy ony negativní povinnosti, že nesmí proti němu zavádět odvetná opatření. Je zde přesun od místa, kde se o nějaké protiprávnosti dozvím, k místu, kde k nějaké protiprávnosti dochází nebo má docházet.

Druhý okruh problémů je spíše politický než právní a ten spočívá v rozsahu právní regulace. Je zřejmé, že směrnice má vymezeno několik okruhů, na které dopadá. Jsou to poměrně důležité oblasti jako ochrana životního prostředí, zadávání veřejných zakázek nebo ochrana spotřebitele,takže již čistou transpozicí se udělá významný krok k odhalování korupce nebo i jiných nepravostí v těchto vymezených oblastech. Ty jsou sice i v národních zájmech členských států, ale jsou uváděny jako zájmy celé EU.

A zde přichází důležitá vnitropolitická otázka. Když už zavádíme nějakou regulaci k posílení odhalování korupce a jiných nepravostí v oblastech evropských zájmů, zda to nevyužít i pro ochranu ryze národních zájmů. A pokud si na tuto otázku odpovíte, že je vhodné tuto regulaci použít i na ochranu národních zájmů, tak musíte vyřešit jakých. Můžete na to jít odvětvovým způsobem, což je způsob, který zvolila směrnice, anebo nějak jinak. Nabízí se mechanismus rozšířit působnost právní regulace na veškeré skutky, které právo postihuje právě pro to, že jsou společensky nebezpečné a škodlivé. Vymezit působnost na skutky, které jsou značně společensky nebezpečné nebo škodlivé, tedy v zásadě trestné činy, anebo i na ty méně nebezpečné nebo škodlivé, jako jsou přestupky. Případně to nějak kombinovat, že by to byly trestné činy a závažné přestupky, jako například ty, které mají nějakou výraznou sankci, třeba pokutu nad 200 tis. Kč, což byla jedna ze zvažovaných variant.

Vláda nakonec do návrhu zákona, který poslala do Poslanecké sněmovny, působnost právní regulace, kromě oblastí vymezených směrnicí rozšířila pouze na trestné činy. Pravděpodobně dozná tento návrh ještě změn v Poslanecké sněmovně, kdy se rýsuje dohoda o tom, že rozsah působnosti bude ještě rozšířen na všechny přestupky.

Třetí okruh sporů je povinnost povinných subjektů přijímat anonymní oznámení.

Vládní návrh je nyní takový, že nezavádí povinné prošetřování anonymních oznámení. V Poslanecké sněmovně by ale mělo ještě dojít k změnám, že by se povinnost prošetřovat anonymní oznámení uložila veřejnoprávním subjektům.

Zde bych chtěl upozornit zahraniční kolegy a možná i mladší kolegy, kteří si neprošli nějakou totalitní zkušeností, že anonymní oznámení má v ČR, zejména v generaci, která si ještě pamatuje komunistický režim, mnohdy velmi negativní konotace. Je to zkušenost z doby, kde byli lidé stále kádrováni, jeden na druhého donášel. Policii a úřadům se nevěřilo. Tyto vzpomínky a emoce zde stále jsou a bude třeba zavést opravdu dobrou praxi při prošetřování oznámení a hlavně jistou diskrétnost, bez které se to neobejde. Jinak se může stát, že se část společnosti nebude na oznamovatele dívat jako na odvážné, respektu hodné osoby, ale naopak. Nebude je oceňovat, ale bude se na ně dívat s despektem. Ostatně pro to máme v češtině i speciální dehonestační označení oznamovatelů jako práskači, bonzáci, udavači, donašeči.

Právě proto, aby oznamovatelé korupce nebyli takto negativně vnímáni, je důležité tyto procesy vysvětlovat, že nejde o návrat k praktikám totalitního státu, ale naopak o posilování fungování státu demokratického. Každé takové vysvětlování je cenné. Jsem proto rád, že se koná tato konference, která jistě pomůže nejen k hlubšímu prodiskutování a vysvětlení celého fenoménu whistleblowingu, ale také k jeho destigmatizaci.