Nové malby plzeňské školky vyzývají k hraní a reakcím

Nové malby plzeňské školky vyzývají k hraní a reakcím

Zdroj fotografií: kancelář radní Kantorové

Barevné, ale hlavně vyzývající k hraní, jsou nové malby uvnitř i ve vnějších prostorách 54. mateřské školy v Plzni. Vznikly díky iniciativě radní města Plzně pro oblast školství Lucie Kantorové. Ta se před časem setkala s Miroslavem Plundrichem, jehož projekty mají za cíl vyvolávat pomocí maleb kognitivní myšlení, rozvíjet znalosti, vnímání, pohyb, reakce a kreativní tvorbu. Díky pozitivním ohlasům dětí i rodičů dostanou novou výzdobu i další plzeňské školky.

„Jsem velmi ráda, že se nám mění prostředí škol na barevné, interaktivní a hravé. V rámci maleb také děti rozvíjejí koordinaci pohybu. Naší spoluprací s panem Plundrichem jsme tak naplnili výrok Jana Amose Komenského ‚škola hrou‘,“ uvedla radní města Plzně Lucie Kantorová.

Podle autora Miroslava Plundricha jsou malby v jednotlivých školkách a školách vytvářeny na míru s cílem dosáhnout stejných uvedených výsledků, ale vždy s unikátním vzhledem. „Za příklad lze uvést skákacího panáka s motivy robotiky obohaceného o abecední písmena, bludiště propojené se základními číslicemi anebo jednoslabičné názvy zvířat s jejich obrysy. Sám za sebe musím dodat, že vidět si děti hrát na mých malbách je k nezaplacení. Stejně tak jako poděkování od rodičů. Nejvíc mě však dojímají zprávy a videa od učitelek, na kterých děti s tužkou a papírem v ruce napodobují mou tvorbu,“ uvedl Miroslav Plundrich. Ten má zkušenosti s malbami například i na Západočeské univerzitě v Plzni, konkrétně na její filozofické fakultě, kde chtěl u studentů malbami vyvolat kognitivní myšlení v rámci vyučovaných oborů mezinárodní vztahy a politologie.

„Těší mě, že tento projekt pokračuje i nadále, nyní konkrétně na 57. mateřské škole. Mám radost, že naše doubravecké mateřinky dostávají nový kabát. Pozitivní ohlasy jsme získali nejen od dětí, ale i od jejich zákonných zástupců,“ doplnil starosta čtvrtého městského obvodu v Plzni Tomáš Soukup.

Editace textu: Eva Barborková