Anti-inflační boj ECB

Poslední týdny to vypadá jako by se ECB rozhoupala a konečně začala řešit to, že inflace je permanentně nad cílem a euro na velmi slabých hodnotách, které jí nedovolí ztlumit. Přechod do restriktivnějšího módu měnové politiky v eurozóně však nebude vůbec triviální.

Základní překážkou na cestě k normalizaci měnové politiky ECB je totiž veřejný dluh Itálie. Velmi instruktážně celou patálii s italským dluhem, který přesahuje 150 % HDP, zachycuje aktuální a po všech stránkách zajímavý rozhovor s bývalým hlavním ekonomem MMF Olivierem Blanchardem. Ten si v rozhovoru klade řečnickou otázku, co bude ECB dělat v situaci, když kreditní rizikové marže u italského vládního dluhu vzrostou řekněme o dalších 100 bazických bodů (poté co již letos vzrostly o 70 bps). Má to vyhodnotit jako fundamentálně laděný postoj trhů anebo jako neopodstatněnou nervozitu investorů?

Je jasné, že reakce ECB bude odlišná, pokud půjde o první a nikoliv druhý případ, neboť pokud to bude ten druhý, tak ECB by měla zasáhnout svými nákupy a růst rizikových marží ztlumit. Ale kdo by měl rozhodnout zda udržitelnost financování italského vládního dluhu se opravdu zhoršuje či investoři jednoduše v reakci na globální růst úrokových sazeb (zbytečně) panikaří? Podle Blancharda by to měla být nějaká “nezávislá” instituce - konkrétně pak zmiňuje Evropský Stabilizační Mechanismus.

Je možné, že na řešení, které Blanchard naznačil, skutečně nakonec dojde, ale než se tak stane, nebude to pro euro a vládní dluhopisy fiskálně zranitelnějších zemí měnové unie jednoduché. Nad anti-inflačním bojem ECB bude totiž stále viset Damoklův meč dezintegrace eurozóny, která bude vyplývat z toho, že zvýšení oficiálních úrokových sazeb nevyhnutelně zhorší udržitelnost financování vládního dluhu předlužených zemí. To koneckonců i jasně přiznává včera zveřejněný posudek o finanční stabilitě v eurozóně ze strany ECB.