Kdo bude mít pod palcem stabilitu českých bank?

Ze strany eurozóny, v níž sídlí matky mnoha významných českých bank, po několika letech oživla snaha prosadit změnu pravidel bankovní regulace tak, aby kapitál použitelný pro stabilizaci bank s matkami v eurozóně – tj. v tzv. bankovní unii – byl držen nikoli povinně přímo v těchto dceřiných bankách (tedy například přímo v Česku, jak je tomu teď), nýbrž aby mohl být držen na úrovni matek.

„Tato změna by znamenala, že by nadále nebylo zajištěno dostatečné krytí příslušných rizik na individuální úrovni. Takže případné problémy matky by se mohly řešit na úkor dcery – a to by byl pravděpodobně často případ dceřiných bank v Česku, nebo by matka mohla ignorovat problémy dcery a nechat ji napospas – bez kapitálu. Důsledky jejího krachu by přitom šly na úkor systému pojištění vkladů v dané zemi a důvěry v domácí sektor,“ píše Marek.

V současné situaci lze problém připodobnit situaci, kdy by každá země EU měla doposud na svém území určité strategické zásoby plynu, ale vznikl by tlak tyto zásoby převézt do Frankfurtu s tím, že v případě potíží s dodávkami plynu do Evropy se bude z Frankfurtu rozhodovat, která země kolik plynu dostane. A pokud by na Česko v tomto rozhodování zbylo hodně málo plynu, bylo by na nás, abychom si někde nějak sehnali zbytek. 

Marek tak správně upozornil na to, že ve stínu nynějších debat o správném tempu zpřísňování měnové politiky tváří v tváři vysoké inflaci musejí evropské centrální banky (pokud hrají zároveň roli bankovních regulátorů a dohledů) řešit i zcela jiné, ještě složitější, a přitom z hlediska dlouhodobé české prosperity podobně důležité otázky. 

Oponentem v těchto debatách přitom není nějaký vzdálený barbarský stát, nýbrž „regulatorní konkurenti“ z jiných zemí samotné EU.

Michal Skořepa, analytik České spořitelny