Vysokoškolačky za první republiky neměly na růžích ustláno

Po roce 1918 využily ženy možnosti studia na všech fakultách vysokých škol. V některých oborech však skutečné vyrovnání pozic s muži trvalo poměrně dlouho.

Vznik samostatného československého státu v roce 1918 položil základy rovnoprávnosti mezi muži a ženami, kterou formálně prohloubil § 106 Ústavní listiny Československé republiky. Situace v novém státě prolomila i stereotypní názor, že žena má zůstat v domácnosti a plnit funkci manželky, resp. matky. První republika přinesla nový ideál ženy. Ideální žena byla žena vzdělaná, která veřejně i společensky působila ve prospěch nové republiky, zároveň byla ženou zaměstnanou, aktivní, ženou, která věděla, co chce.

V meziválečném období dochází k výraznému nárůstu počtu studentek na vysokých školách, zejména vlivem odstranění legislativních překážek bránících studiu žen na právnické fakultě a technických oborech. Studentky si mohly volit obor dle svých individuálních a profesních schopností, ovšem z obav z následného obtížného uplatnění v praxi zůstávaly u „tradičních“ oborů a největší počet posluchaček je možno sledovat na lékařské a filozofické fakultě.

Doménou žen byla filozofická fakulta

Zajímavé jsou zejména statistiky o počtu posluchaček na Univerzitě Karlově. Ke studiu na Filozofické fakultě byly ženy připuštěny v akademickém roce 1897/98, k řádnému studiu jich bylo v tomto roce zapsáno 10. Kromě nich bylo zapsáno 16 „mimořádných“ studentek, kterými byly absolventky dívčích pedagogií a lyceí, jimž byla umožněna pouze návštěva přednášek. V následujících letech počet studujících žen pozvolna narůstal, v akademickém roce 1913/14 bylo evidováno 157 studentek, v roce 1920/21 pak jejich stav klesl na 131. Poté zájem žen o studium opět začal stoupat a v roce 1926/27 jich na Filozofické fakultě studovalo 868. Podíl žen zde byl v období první republiky vysoký, již v roce 1918/19 činil 38,1 %.

Mezníkem se stal akademický rok 1927/28, kdy z celkového počtu studentů zapsaných k řádnému studiu na Filozofické fakultě bylo 52 % žen. Až do roku 1939 pak jejich podíl kolísal kolem 50 %.

Dveře ke studiu na Lékařské fakultě byly ženám otevřeny v roce 1900 a v roce 1904/05 na ní bylo zapsáno 18 studentek. Velký nárůst počtu mediček přinesla válečná léta. Zatímco v roce 1913/14 jich Lékařskou fakultu navštěvovalo 89, v roce 1918/19 to bylo již 467 a v roce 1920/21 pak 722. Podíl studentek na Lékařské fakultě se v prvních dvou letech poválečného období blížil 20 % a mírně nad touto úrovní se pohyboval až do roku 1938.

Přírodní vědy v roce 1920/21 studovalo 70 žen, v roce 1926/27 jejich počet vzrostl na 273. Vzrůstající počty posluchaček jsou patrné i na stoupajícím podílu žen na Přírodovědecké fakultě. Ve dvacátých letech zde ženy tvořily něco málo přes dvacet procent studujících, na sklonku třicátých let se jejich podíl blížil třiceti procentům. K výraznému nárůstu počtu posluchaček došlo na této fakultě v oboru farmacie. V roce 1921/22 studovalo farmakologii 29 žen, v roce 1926/27 již 85 žen. Jejich podíl stoupl z jedné čtvrtiny na polovinu, kterou překročil v letech 1930 až 1932 a následně se stabilizoval na dvou pětinách.

Zásadu rovnoprávnosti přenášely do praxe také právnické fakulty. Již v roce 1918/19, kdy se ženy mohly stát řádnými posluchačkami Právnické fakulty, studovalo práva na Univerzitě Karlově 30 žen. V následujících letech došlo k rychlému nárůstu, v roce 1926/27 se tomuto oboru na Univerzitě Karlově věnovalo 185 žen a na Masarykově univerzitě 25 žen. Jejich podíl mezi studenty práv se ovšem do konce dvacátých let pohyboval jen mezi 5 až 7 %, ve třicátých letech překročil hranici deseti procent. Nárůst počtu posluchaček na Právnické fakultě je patrný i při porovnání počtu studentek právnických fakult s počtem ostatních univerzitních posluchaček. Mezi lety 1924 až 1930 se počet univerzitních posluchaček zdvojnásobil, zatímco počet juristek se ztrojnásobil.

Z technických oborů přibývalo žen v architektuře

Z technických oborů lákalo ženy zejména studium chemie, zemědělství a architektury. Ze statistik vyplývá, že počet posluchaček na vysokých školách technického zaměření v průběhu dvacátých let pozvolna klesal s výjimkou architektury, kde z počtu 4 žen v roce 1919/20 stoupl na 34 žen v roce 1927/28. Nejvýraznější pokles zájmu zaznamenal obor chemie. V roce 1921/22 se mu věnovalo 112 žen, ale v roce 1927/28 už to bylo jen 56. Stavební inženýrství v roce 1927/28 studovalo 9 posluchaček, strojní inženýrství 4 ženy. Při srovnání technických oborů lze sledovat vyšší zájem žen o pojistnou techniku, na které vzrostl počet posluchaček ze 4 v roce 1919/20 na 20 v roce 1926/27. Určité oblibě žen se těšilo i zemědělství, jemuž se v roce 1919/20 věnovalo 5 posluchaček, v roce 1924/25 pak 67, ale v roce 1927/28 už jen 24.

Uplatnění lékařek bylo široké

Lékařky nepředstavovaly v meziválečném období žádnou novinku a nemusely si prošlapávat cestu jako jejich kolegyně z právnických fakult či technických oborů. Po roce 1918 již absolventky medicíny nemusely bojovat o důvěru klientů nebo o odpovídající místo na klinikách jako jejich předchůdkyně z dob předválečných a válečných. Své pozice již měly převážně vybojované, žena lékařka mohla provozovat praxi jak ve městě, tak i na venkově a veřejnost ji obvykle vnímala velmi pozitivně. Také mezi kolegy muži již dosáhla rovnoprávného postavení a v nemocnicích mohla působit nejen na pozici asistentky kliniky či sekundářky, ale rovněž jako primářka. Nemocniční praxe přitom byla ženám dlouhou dobu nepřístupná, přijímání žen jako externích lékařek za stejných podmínek jako mužů bylo povoleno na základě ministerského výnosu až od roku 1909.

V meziválečném období táhla studentky k medicíně především svoboda povolání a možnost uplatnit se bez závislosti na státu. V roce 1928 působilo v českých zemích 573 lékařek, což odpovídalo 8,3 % z celkového počtu lékařů. Do roku 1936 stoupl tento podíl na 14,2 %.

Regionální zastoupení lékařek bylo značně nerovnoměrné, nejvíce jich působilo v Praze a v oblastech německého osídlení v Podkrušnohoří. Vysoký podíl lékařek vykazovalo také Benešovsko a Sedlčansko, Chrudimsko, Náchodsko, Táborsko a Jindřichohradecko, na Moravě to bylo zejména Brno a okolí.

Z hlediska specializace se lékařky uplatňovaly především v oboru stomatologie (24,5 % v roce 1928, 37 % v roce 1936) a ve všeobecném lékařství (17 % v roce 1928 a 22,6 % v roce 1936). Následovaly specializace v pediatrii, gynekologii a porodnictví a své místo našly ženy rovněž v dalších oborech – léčbě TBC, oftalmologii, otorinolaryngologii či dermatovenerologii. Obliba lékařek se projevovala také v pediatrii, kde ženy mohly uplatnit své přirozené vlastnosti jako vlídnost a schopnost přátelské komunikace s pacienty. Lékařky obohatily medicínu o sociální aspekt – zdůrazňovaly péči o sociálně slabé, především matky a nemanželské děti, upozorňovaly na nutnost úpravy pracovní doby žen dělnic a věnovaly se osvětové činnosti.

Právničky to neměly jednoduché

Na rozdíl od lékařek se s výraznou diskriminací při svém uplatnění v období ČSR setkávaly právničky. Podstatný vliv na to měly genderové stereotypy a konzervativní myšlení mužů i celé společnosti – právo a právní věda byly vnímány jako obor zcela neslučitelný s ženskou přirozeností. Téměř nedostupné proto bylo uplatnění právniček ve státní službě, a to zejména v soudnictví, státním zastupitelství, notářství, ale i na úřadech. Více možností nalezly ženy v soukromé sféře, zejména v advokacii. Na pozici koncipientek již v roce 1923 bylo 50 žen a v roce 1928 pak 81, což odpovídalo více než čtyřem procentům všech zapsaných kandidátů u advokátní komory.