Robert Kareš: Zakotvení problematiky pojištění cizinců v právu EU

V této problematice se cítím poměrně kompetentní, neboť jsem byl u vzniku smluvního zdravotního pojištění cizinců, které VZP ČR provozovalo na základě požadavku Vlády výlučně od roku 1995–2004, následně jsem byl rovněž členem týmu pro jednání s evropskými orgány pro převod této činnosti na dceřinou společnost PVZP. Jelikož i přes téměř 30letou praxi v této oblasti cítím k této problematice velikou pokoru, dovolil jsem si ji konzultovat s právními specialisty, odborníky z evropských orgánů a evropského parlamentu, ústavními právníky a akademiky. Výsledkem tedy může být náhled, který má blízko k realitě.

Při vší úctě k České asociaci pojišťoven chápu tento krok spíše jako marketingový a lobistický tah před snahou změnit současnou situaci senátním návrhem, protože od něho nelze očekávat kýžený výsledek a již vůbec ne v krátkém čase, něco ve stylu vytvoření dojmu a tlaku „honem pojďme něco měnit, než bude malér“. Jak jsem již mnohokrát zmínil, oponenti se mýlí a vychází ze špatného zadání a ze špatného pohledu na neveřejné (smluvní, soukromé, komerční) pojištění nad 90 dnů. Přes různé marketingové výkřiky si nejsou jisti výsledkem stížností, případně žalob, tudíž pospíchají s různými legislativními návrhy, což je poměrně zvláštní v době, kdy se ČR topí v další extrémní kovidové vlně a destabilizovat oblast úhrady zdravotní péče, byť cizinců, je riskantní.

Určitě by bylo při diskusi o výsadních postaveních v různých segmentech pojištění vhodné zmínit i další a svým objemem daleko větší segment než pojištění cizinců s výhradním postavením PVZP, a to provádění zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, které je svěřeno České pojišťovně, a.s. a Kooperativě, a.s. a vzít to jaksi systémově a komplexně a řešit to současně na úrovni vládních návrhů zákonů.

---

Dovolím si v případě tohoto pojištění ocitovat z oficiální analýzy Ministerstva financí: „Dalším kritizovaným prvkem (ze strany orgánů EU) je monopolní provádění zákonného pojištění dvěma komerčními pojišťovnami. Jak je uvedeno výše, jde o provádění neziskového pojištění, které nelze charakterizovat jako soukromé pojištění, protože všechny jeho parametry stanovuje stát právními předpisy a pojišťovny nemají žádnou pravomoc do pojistně technických parametrů zasahovat. Pojištění provádějí jako zakázku státu, na jeho účet, a podle pravidel stanovených státem. Z toho pohledu sice nejde o monopol, avšak přetrváváním tohoto provizoria se změnila situace na pojistném trhu a nelze ničím opodstatnit, že právě tyto dvě pojišťovny jsou pověřeny prováděním daného zákonného pojištění“. Slušný paradox, že? Tak tady EU již mnoho let upozorňuje na zjevný nesoulad a nic se neděje!

Zákonná úprava provádění zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, které je svěřeno České pojišťovně, a.s. Kooperativa pojišťovna, a.s. je obsažena v § 205d zákona č. 65/1965 Sb., tj. předchozím zákoníku práce, který však již byl zrušený. Akorát v souvislosti se zrušením této právní úpravy při přijetí aktuálně platného zákoníku práce (zák. 262/2006 Sb.) bylo zakotveno přechodné ustanovení (§ 365 odst. 1 ZP), podle kterého se postupuje podle zrušeného zákonného ustanovení až do dne nabytí účinnosti jiné právní úpravy pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.

Zákon se zrušil, ale vše pokračuje při starém. Kdysi měly tyto pojišťovny desítky procent na režii, postupně se tato výše snižovala, k tomu přebytky do rozpočtu, garanci vyrovnání deficitu. Naše mateřská VZP ČR při dominantním provádění veřejného zdravotního pojištění má pouhá procenta na svůj provoz a stále jsou diskuse o snížení této výše, garance vyrovnání deficitu žádná. Nabízí se tedy ideálně příležitost tyto dvě záležitosti spojit a řešit novými vládními návrhy zákonů, uvážlivě, komplexně, systémově a hlavně férově.

Jinak se nejsem schopen zbavit dojmu, že výsadní postavení dceřiné společnosti české veřejnoprávní zdravotní pojišťovny vadí a o výsadním postavení rakouského a italského subjektu budeme i nadále taktně mlčet.

Přitom PVZP zde dělá pár měsíců jen to, co dělat má, platí v dnešní děsivé kovidové době v průměru 1000 faktur zdravotnickým zařízení měsíčně. Navíc se konečně přestaly vyplácet ohromné provize různým, mnohdy zbytečným zprostředkovatelům, které ve své době činily až 300 mil. Kč ročně a nedoplatky zdravotnickým zařízením 30 mil. Kč. Chápu, že to někomu asi vadí, ale to ryzí pokrytectví dvojího metru je velmi zarážející. Nikdy jsem netvrdil, že ideálem řešení je výhradní postavení PVZP, ale řádně regulované pojištění cizinců. Vrátit ale tento segment do stavu před novelou se všemi těmi negativními jevy, tvrdit, že vše vyřeší registr, navýšený limit, samoregulace (která umožnila výplatu provizí až 80 %) a k tomu dalších mnoho let neřešit „zákonnou úrazovku“ a tvářit se tržně hyperkorektně, to je fakt silně za hranou.

Nyní ale již k samotnému pojištění cizinců.

Zakotvení v právu EU

1. Oblast společné přistěhovalecké politiky je součásti Prostoru svobody, bezpečnosti a práva, jako jedné z politik a činností EU upravené v hlavě V. části třetí SFEU, k níž se vztahuje sdílená pravomoc Unie a členských států (čl. 4 odst. 2 písm. j) SFEU). Podle čl. 79 odst. 1 SFEU: „Unie vyvíjí společnou přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem“. Pro tyto účely přijímají Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem kromě jiného i opatření v oblasti podmínek vstupu a pobytu a pravidla, podle nichž členské státy udělují dlouhodobá víza a vydávají dlouhodobá povolení k pobytu, včetně těch, která jsou udělována a vydávána za účelem slučování rodin (čl. 79 odst. 2 písm. a) SFEU).
2. Pravomoc EU sdílená s členskými státy v této oblasti, umožňuje vytvářet a přijímat právně závazné akty jak Unii, tak i členským státům, přičemž členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala a v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat (čl. 2 odst. 2 SFEU).
3. Ustanovení § 180j zákona o pobytu cizinců upravuje problematiku cestovního zdravotního pojištění cizinců pro účely povolování dlouhodobého pobytu, resp. rozhodování o jeho prodloužení. Provádí tak čl. 5 odst. 1 písm. b) Směrnice 2003/109/ES, který jako jednu z podmínek pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta stanovuje, že „členské státy požadují od státních příslušníků třetích zemí, aby prokázali, že pro potřeby vlastní a vyživovaných rodinných příslušníků mají zdravotní pojištění, které kryje všechna rizika běžně krytá státním příslušníkům dotyčného členského státu“. Závaznost směrnice, jako unijního právního aktu se vztahuje k výsledku, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům (čl. 288 SFEU).

4. Cestovní zdravotní pojištění cizinců v rozsahu komplexní péče, jehož sjednání se vyžaduje od žadatele o povolení dlouhodobého pobytu nebo jeho prodloužení podle § 180 j odst. 6 zákona o pobytu cizinců prokázat, splňuje požadavek na takovéto pojištění stanovený Směrnicí 2003/109/ES, kterým je, aby takovéto pojištění krylo všechna rizika krytá státním příslušníkům dotyčného členského státu. Ve smyslu ustanovení § 180j odst. 8 zákona o pobytu cizinců „komplexní zdravotní péčí se rozumí zdravotní péče poskytnutá pojištěnému smluvními poskytovateli zdravotních služeb pojistitele bez přímé úhrady nákladů na léčení pojištěným s cílem zachovat jeho zdravotní stav z doby před uzavřením pojistné smlouvy. Z tohoto pojištění nesmí být vyloučena preventivní ani dispenzární zdravotní péče ani zdravotní péče související s těhotenstvím pojištěné matky a porodem jejího dítěte“, přičemž ve spojení s povinností pojišťovny garantovat poskytnutí zdravotní péče při vzniku pojistné události plynoucí z ustanovení § 180j odst. 9 zákona o pobytu cizinců, Česká republika dostála požadavku Směrnice 2003/109/ES požadovat prokázání zdravotního pojištění cizinců pro účely pobytového řízení, srovnatelného s veřejným zdravotním pojištěním, jehož jsou účastni občané.
5. Směrnice 2003/109/ES, kromě požadavku vztahujícího se k rozsahu krytí rizika, žádné jiné požadavky na tento druh pojištění nestanovuje, a je tak plně v pravomoci členského státu upravit další podmínky pojištění cizinců pro účely pobytového řízení s cílem dostát požadavkům komunitárního práva na srovnatelný rozsah krytí rizik cizincům s riziky běžně krytými státním příslušníkům. Režim pojištění v rozsahu komplexní péče, podmínky poskytování tohoto pojištění a požadovaná garance poskytnutí zdravotní péče pojišťovnou, zavedený novelou č. 274/2021 Sb., sice zvyšuje nároky kladené na pojišťovnu, ale současně zvyšuje standard poskytnutí zdravotní péče cizinci, čímž poskytuje širší záruky ochrany zdraví. Z hlediska dopadů nové právní úpravy na žadatele o povolení dlouhodobého pobytu nebo jeho prodloužení lze jednoznačně shledat právní úpravu za příznivější oproti předchozí úpravě z hlediska jejich práva na ochranu zdraví a záruk poskytnutí zdravotní péče.
6. Z hlediska požadavků Směrnice 2003/109/ES rozporným nelze shledat ani ustanovení § 180j odst. 12 zákona o pobytu cizinců, které po přechodnou dobu 5 let od nabytí účinnosti zákona svěřilo oprávnění poskytovat komplexní zdravotní pojištění cizinců pro účely dlouhodobého pobytu výhradně jediné pojišťovně, kterou je Pojišťovna VZP, a.s. Směrnice totiž neurčuje žádné požadavky, které by se vztahovaly na pojistitele ani nevytváří pro cizince záruky výběru sjednání pojištění z vícera subjektů. Je na členském státu, jakým způsobem možnost sjednání pojištění cizincem zabezpečí. Ostatně, nejedná se o ojedinělou situaci, kdy je poskytování určitého specifického druhu pojištění zabezpečováno státem stanoveným subjektem, viz zmiňované pojištění u České pojišťovny a Kooperativy.
7. Odpůrci novely č. 274/2021 Sb. ve veřejném prostoru označují přijatou právní úpravu za „monopolizaci“ trhu tohoto druhu pojištění, proto další část zaměřím na potenciální rozpor s unijními pravidly o volném pohybu služeb.

Dopady novely na fungování vnitřního trhu

8. Předně je potřeba zdůraznit, jak již uvedl výše, že právní úprava cestovního pojištění pro účely povolování a prodlužování dlouhodobého pobytu cizinců obsažená v ustanovení § 186j zákona o pobytu cizinců je normou veřejného práva, a jako součást přistěhovalecké politiky EU spadá do oblasti Prostoru svobody, bezpečnosti a práva, nikoliv do oblasti volného pohybu osob služeb a kapitálu. Ustanovení §180j zákona o pobytu cizinců nepředstavuje právní regulaci poskytování cestovního zdravotního pojištění cizinců jako takového a nepředstavuje tak právní normu, která by regulovala oblast podmínek poskytování pojistných služeb jako součást vnitřního trhu. Nadto, komplexní zdravotní pojištění cizinců podle § 186j odst. 6 zákona o pobytu cizinců nepředstavuje produkt, který by byl poskytován v rámci pojistných služeb určených pro státní příslušníky členských států EU. Z povahy tohoto pojištění je zřejmé, že příjemcem pojistné služby je vždy státní příslušník třetí země, protože právě cizinci, který žádá o povolení dlouhodobého pobytu nebo jeho prodloužení, se ukládá povinnost uzavřít toto pojištění.
9. Možnost určení konkrétních podmínek určitého druhu pojištění, jehož sjednání je povinností stanovenou předpisy veřejného práva za účelem naplnění určitého veřejného zájmu, je presumována i unijním právem. Podle čl. 179 Směrnice Solventnost II „pokud členský stát ukládá povinnost uzavřít pojištění, vyhovuje pojistná smlouva této povinnosti, pouze pokud je v souladu se zvláštními předpisy ohledně tohoto pojištění, která přijal daný členský stát.“ Pokud zákonodárce určil materiální náležitosti pojistného vztahu, a po přechodnou dobu i konkrétního pojistitele, jako zákonné podmínky pro konkrétní druh pojištění, k jehož uzavření jsou cizinci pro účely povolování trvalého pobytu povinni, nelze podle našeho názoru na takovouto zákonnou úpravu obsaženou ve zvláštním předpisu nahlížet optikou požadavků kladených na fungování vnitřního trhu, ale uplatnit výjimku z jeho fungování ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU (jak bude rozvedeno níže).
10. Podle čl. 26 odst. 2 SFEU: „Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv.“

11. Poskytování cestovního zdravotního pojištění v rozsahu komplexní péče podle § 186j odst. 6 zákona o pobytu cizinců bylo po přechodnou dobu 5 let svěřeno výlučně PVZP a též byly zpřísněny nároky kladené na pojistitele, což lze považovat za legitimní postup při implementaci čl. 5 odst. 1 písm. b) Směrnice 2003/109/ES, který po členských státech vyžaduje zajistit pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající na jejich území zdravotní pojištění, které kryje všechna rizika běžně krytá státním občanům, avšak současně postup sporný z hlediska požadavků volného trhu v konkrétním pojistném odvětví.
12. Namítán tak teoreticky může být rozpor s čl. 56 SFEU o volném pohybu služeb, popř. s čl. 106 odst. 1 ve spojení s čl. 102 SFEU v případě tvrzeného propojení s mateřskou společností, v rámci nahlížení na PVZP a Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen „VZP“) jako na jeden veřejný podnik ve smyslu unijního práva.
13. Pojem podniku a jeho vymezení je tak klíčovým pro možnou aplikaci čl. 102 SFEU a hraje též významnou roli v souvislosti s otázkou možného přičítání odpovědnosti mateřské společnosti za jednání dceřiné společnosti, a to zejména na podkladě koncepce jedné hospodářské jednotky. Podnik plní roli adresáta právních norem evropského práva ochrany hospodářské soutěže, a je tak jedním ze stěžejních pojmů používaných evropským soutěžním právem. Pojetí podniku v evropském právu je velmi široké, čemuž odpovídá i rozsáhlé pojetí konceptu „jednotky“ či entity, což mimo jiné vede například k tomu, že dceřiné společnosti, které tvoří jednu hospodářskou jednotku se svou mateřskou společností, se v evropském soutěžním právu považují jen za složky jediného podniku, kterým je právě příslušná ekonomická jednotka.[1]
14. PVZP a VZP nelze považovat za jediný podnik ve smyslu pravidel hospodářské soutěže, protože jejich vzájemný vztah není takového rázu, že by je bylo možné vnímat jako jednu ekonomickou jednotku. Rozlišující je odlišný charakter aktivit i odlišná právní subjektivita. PVZP je korporací, VZP veřejnoprávním subjektem, který vznikl ex lege za účelem provádění veřejného zdravotního pojištění. Právě u veřejnoprávních institucí je nejčastěji nutné přihlížet ke skutečnosti, že určitá entita může být podnikem jen někdy (jen ve vztahu k části svých aktivit) a ne vždy (ne ve vztahu ke všem aktivitám).^[2] Pro naplnění druhého definičního znaku podniku dle unijního práva, tj. výkonu hospodářské činnosti, je dále rozhodným posouzení, zda aktivity entity jsou ekonomického rázu, což u VZP při provádění zdravotního pojištění jako důležitého nástroje fungování zdravotního systému založeného na redistribuci podle našeho názoru nelze dovodit.

15. Spornou zůstává otázka, jestli za podnik v dominantním postavení ve smyslu unijního práva lze označovat samotnou PVZP v souvislosti s jejími aktivitami na trhu cestovního zdravotního pojištění cizinců. S přihlédnutím k účelu úpravy cestovního zdravotního pojištění podle § 180j odst. 6 zákona o pobytu cizinců lze na tento druh pojištění nahlížet jako na prostředek garance ochrany veřejného zdraví cizinců jako veřejného statku, avšak jeho poskytování je založeno na komerční bázi, což je atributem hospodářské činnosti jako definičního znaku podniku. Z územního hlediska je však pro vymezení trhu relevantní toliko území České republiky, pojistné služby jsou poskytovány právě s ohledem na pobytový status cizinců na území České republiky a důležitým atributem tohoto trhu jsou i spotřebitelé, kterými nejsou občané EU, ale pouze cizinci z třetích zemí.
16. I pokud bychom na PVZP nahlíželi jako na podnik v dominantním postavení na trhu cestovního zdravotního pojištění cizinců ve smyslu unijního práva, nelze opomíjet, že samotné dominantní postavení podniku nepředstavuje porušení unijního práva. Nabytí dominantního postavení per se není zakázáno. Nepřípustným je chování dominantního podniku na trhu, které vykazuje znaky zneužití tohoto postavení (čl. 102 SFEU). PVZP je však prováděním cestovního zdravotního pojištění v rozsahu komplexní péče pověřena přímo zákonem, proto za jednání zákonem stanovené nemůže být postihována. Podle našeho názoru by tak na ní bylo možné nahlížet jako na soutěžitele, který je pověřen ve veřejném zájmu výkonem určitých činností, což je postup souladný s čl. 106 odst. 2 SFEU.
17. Podle čl. 106 odst. 2 SFEU: „Podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvách, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.“
18. S ohledem na oblast úpravy nelze komplexnímu zdravotnímu pojištění přiznat výlučně soukromoprávní charakter ve smyslu smluvní volnosti vztahující se k podstatným náležitostem pojistného vztahu, což má dopady i na jeho vnímání na trhu pojistných produktů a potřebu dostupnosti na trhu EU. Jedná se o alternativu zdravotního pojištění poskytovaného systémy sociálního zabezpečení, přičemž tato zvláštní povaha komplexního zdravotního pojištění jej odlišuje od jiných odvětví pojištění a odůvodňuje odlišný přístup. Veřejnoprávní povaha podstatných náležitostí pojištění podle § 180j odst. 6 zákona o pobytu cizinců reguluje zejména požadavky kladené státem na cizince, kteří mají zájem o status dlouhodobého rezidenta a sleduje tak obecný zájem ochrany zdraví cizinců prostřednictvím zabezpečení dostupnosti zdravotní péče na základě tohoto pojištění. PVZP proto lze vnímat jako subjekt, jemuž bylo svěřeno, po přechodnou dobu pěti let, plnění zvláštních úkolů při realizaci požadavku kladeného na cizince ze strany veřejné moci, jehož konečným cílem je garance práva na ochranu zdraví cizince – dlouhodobého rezidenta.

19. Podle čl. 168 odst. 1 SFEU „Při vymezení a provádění všech politik a činností Unie je zajištěn vysoký stupeň ochrany lidského zdraví.“ Vytváření nástrojů, které jsou způsobilé k ochraně zdraví cizinců s dlouhodobým pobytem přispět, je plně souladné s politikou EU a nelze před ochranou lidského zdraví a dostupností zdravotní péče upřednostnit zájem na ochraně vnitřního trhu.
20. Nahlížení na PVZP jako na podnik dle čl. 106 odst. 2 SFEU má za následek, že se nebudou aplikovat pravidla SFEU o hospodářské soutěži.
21. Z výše uvedených důvodů lze tedy odmítnout i případné tvrzení o rozporu právní úpravy s ustanoveními o volném pohybu služeb dle čl. 56 SFEU a svobodě usazování dle čl. 49 SFEU. Pokud pověření PVZP k plnění zvláštního úkolu při provádění cestovního zdravotního pojištění v rozsahu komplexní péče shledáme za souladné s čl. 106 odst. 2 SFEU, nelze takovýto legitimní postup státu při realizaci ochrany veřejného zájmu považovat za porušení čl. 56 SFEU nebo čl. 49 SFEU.
22. Přitom ani v situaci, kdyby nebyla aplikována výjimka dle čl. 106 odst. 2 SFEU, a byl dovozen zásah do fungování trhu, takovýto zásah per se ještě neznamená rozpor s úpravou obsaženou v SFEU, pokud přijatá úprava není diskriminační, sleduje obecný zájem a je k dosažení kýženého účelu vhodná a přiměřená. Na jedné straně tedy vnitrostátní opatření, která výkon volného pohybu služeb zakazují, brání tomuto výkonu nebo jej činí méně atraktivním, představují omezení volného pohybu služeb, avšak z ustálené judikatury Soudního dvora též vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, může být odůvodněna i přes svůj omezující účinek na volný pohyb služeb, pokud odpovídá naléhavému důvodu obecného zájmu, je způsobilá zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné[3].
23. Pro posouzení (ne)souladu právní úpravy s unijními předpisy zaměřenými na fungování vnitřního trhu tak bude rozhodné hledisko představovat možnost aplikace čl. 106 odst. 2 SFEU, potažmo její proporcionalita při snaze dosáhnout kýženého cíle ve veřejném zájmu.
24. U Komise tak lze iniciovat vydání rozhodnutí dle čl. 106 odst. 3 SFEU, avšak tato nemá povinnost rozhodnutí vydat. Komise nemá povinnost jednat a její postoj nejednat na základě čl. 106 odst. 3 SFEU nepředstavuje napadnutelný akt. Jednotlivci tak nemohou požadovat, aby se vyjádřila v určeném smyslu.[4] Řízení dle čl. 106 odst. 3 SFEU není formalizováno. Pokud by však rozhodnutí k provedení čl. 106 bylo Evropskou komisí vydáno, bylo by pro Českou republiku závazné.

Nedovolená veřejná podpora (čl. 107 SFEU)

25. Z hlediska možného rozporu s unijním právem je nutné se zamýšlet i nad otázkou, jestli výlučné postavení PVZP dle § 180j odst. 13 zákona o pobytu cizinců nemůže představovat nedovolenou veřejnou podporu, která by mohla být tzv. třetími stranami napadena v řízení o veřejné podpoře před Evropskou komisí.
26. V kompetenci Komise je i ovlivňování poskytování veřejné podpory na území všech členských států, čímž je zasahováno do jejich hospodářské politiky při respektování limitů plynoucích z čl. 108 SFEU a Nařízení 2015/1589. Podle jeho čl. 1 písm. a) se „podporou“ rozumí jakékoliv opatření splňující všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU.
27. Podle čl. 107 odst. 1 SFEU: „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.“ Definičním znakem podpory dle čl. 107 SFEU je tedy její poskytnutí státem nebo ze státních prostředků, potenciál narušení hospodářské soutěže v důsledku zvýhodnění, ale též existence ovlivnění obchodu mezi členskými státy. I kdybychom na svěření výlučného postavení PVZP na trhu konkrétního druhu pojištění nazírali jako na její zvýhodnění s potenciálem narušit hospodářskou soutěž, další definiční znaky naplněny nejsou. Nejedná se o podporu ze státních prostředků. Státní podporu ve smyslu čl. 107 SFEU mohou představovat pouze výhody poskytnuté přímo nebo nepřímo ze státních zdrojů. Komise v minulosti připustila, že i když výhody financované ze soukromých zdrojů mohou posílit pozici některých podniků, nespadají do oblasti působnosti čl. 107 SFEU.[5]
28. Státem stanovená povinnost cizincům třetích zemí usilujícím o status dlouhodobého rezidenta sjednat si zdravotní pojištění u PVZP nemůže sama o sobě představovat veřejnou podporu. Pojistné je hrazeno ze soukromých zdrojů a žádná podpora ze státních prostředků není poskytována. Platby pojistného tak představují soukromé prostředky, s nimiž nakládá soukromá společnost bez přímé kontroly státu, proto i ve smyslu judikatury SDEU za veřejnou podporu ve smyslu čl. 107 SFEU nemohou být považovány.[6]

29. Určení přechodné doby, po kterou je pojištění oprávněna sjednávat výlučně PVZP nepředstavuje její zvýhodnění z veřejných prostředků, a účinkem uvedeného zásahu do fungování trhu tedy není poskytnout tomuto podniku výhodnější soutěžní postavení oproti konkurenčním podnikům[7]. Jedná se o opatření, které směřuje k naplnění cíle obecného zájmu, tj. garancí ochrany zdraví dlouhodobých rezidentů třetích zemí a jejich přístupu ke zdravotní péči.
30. Podle mého názoru tak pro řízení týkající se protiprávní podpory není naplněn základní hmotněprávní předpoklad, tedy že by ustanovení § 180j odst. 13 zákona o pobytu cizinců a jeho dopady veřejnou podporu ve smyslu čl. 107 SFEU skutečně představovalo. Proto nebyla dána ani notifikační povinnost státu ve smyslu čl. 2 Nařízení 2015/1589.

Pokusil jsem se tedy vykreslit náhled na smluvní zdravotní pojištění cizinců nad 90 dnů, které provozujeme již od roku 1995, díky kterému jsme vznikli, díky kterému jsme se dostali do kolize s ostatními subjekty na trhu a vystoupili z České asociace pojišťoven.

Doufám, že se jednou dočkám toho, že se naplní usnesení Vlády z roku 2014 a vznikne samostatná právní úprava, ne pouze dílčí úpravy, které Českou republiku opět posunou daleko na východ. To lze řešit pouze systémovou a komplexní diskusí na vládní úrovni a vládním návrhem zákona. Také pevně doufám, že po těch desítkách let vznikne nová právní úprava zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a otevře tento segment celému trhu.

Robert Kareš
Předseda představenstva Pojišťovny VZP

---

[1] KINDL, J a kol. Zákon o ochraně hospodářské soutěže, 3. vydání, 2016, s. 35–69: J. Kindl
[2] Tamtéž
[3] Srov. rozsudek SDEU ze dne 25. 7. 1991 ve věci C‑76/90 – Säger, bod 15.
[4] Srov. usnesení Tribunálu ze dne 24. 6. 2016 ve věci T‑590/15 – Onix Asigurări SA v. AEAPP, bod 50.
[5] Viz čl. 2.2 bod 31. Sdělení Komise o použití pravidel Evropské unie v oblasti státní podpory na vyrovnávací platbu udělenou za poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (2012/C 8/02).
[6] Srov. rozsudek SDEU ze dne ze dne 21. 10. 2020 ve věci C-556/19 – Eco TLC, rozsudek SDEU 16. května 2002 ve věci C–482/99 – Francie v. Komise, rozsudek SDEU ze dne 15. května 2019 ve věci C–706/17 – Achema a další, rozsudek SDEU ze dne 28. 3. 2019 ve věci C-405/16P Německo v. Komise.
[7] Srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 10. 2018 ve věci C-521/18 – Poste Italiane, bod 65.