Nezamýšlené důsledky, vysokorychlostní vlaky a indikátor vyspělosti země

Téma nezamýšlených důsledků se nám ekonomií a financemi prolíná poměrně často. V pokrizových letech jsou například probírány u monetární politiky, dnes bych chtěl poukázat na jednu z jejich mnohem méně diskutovaných forem. Takže o investicích a rychlovlacích v Číně.

South China Morning Post informuje, že budování vysokorychlostních tratí v Číně může snižovat ekonomickou aktivitu v regionech, kde se čekal efekt opačný. Tedy ten, podle kterého by dopravní propojení chudších a bohatších regionů mělo přinést jejich konvergenci. Podle SCMP ale s rozvojem vysokorychlostních tlaků ekonomická aktivita v některých chudších regionech klesá, namísto toho, aby rostla (o dopadu na ekonomickou aktivitu v regionech bohatších se nepíše).

Dochází prý například k odlivu „mozků“ do ekonomicky vyspělejších částí země a klesá i počet patentů v těch chudších. Takže typický nezamýšlený efekt, který mimo jiné nabourává i předpoklady, na kterých stojí ony investice do vysokorychlostních tratí v Číně. Jak totiž poukazuje v této zemi působící ekonom Michael Pettis, podle vládní logiky mohou být některé vysokorychlostní trati nyní ztrátové, ale jelikož podpoří rozvoj chudších regionů, celkově se vyplatí. Pokud ale bude dominovat onen výše popsaný efekt, nemusí tomu tak být. A ekonom zmiňuje i širší souvislosti, které se týkají dalšího vývoje v celé čínské ekonomice.

Pokud onu obecnější tezi pana Pettise převyprávím svými slovy, tak každá země a region má určitou kapacitu pro ziskové investice. A tato kapacita je dána zejména institucionálním prostředím a kvalitou systémů, společenského, právního, kulturního a všeho možného dalšího prostředí. Pokud je daný region v rámci této kapacity kapitálově a investičně nasycen, nějaké dopravní propojení s regionem, či zemí vyspělejší mu investičně nepomůže, protože kapacita pro další produktivní investice tu prostě s ohledem na prostředí není. A ekonom míní, že Čína je již celkově investičně nasycena již minimálně deset let.

Teze pana Pettise v podstatě odpovídá tezím točícím se kolem pastí středních příjmů. O těch se hovoří v případech, kdy nějaká rozvíjející se země narazí na svůj potenciál daný právě tím, jak kvalitní jsou její systémy, státní aparát, instituce. A tezi pana Pettise můžeme trochu natáhnout v následujícím smyslu: Vysokorychlostní vlaky (i jako obecná metafora pro propojování s vyspělejším světem) pomohou ekonomicky méně rozvinutým zemím a regionům jen v případě, že zlepší jejich formální institucionální a neformální prostředí. Tudíž pokud zvýší onu kapacitu pro ziskové investice tak, jak jsem o ní psal výše.

Vším uvedeným se tedy prolíná myšlenka, že dlouhodobý pokračující ekonomický rozvoj jde ruku v ruce s oním institucionálně kvalitním prostředím. Já bych se k tomu nebál to natáhnout ještě ke svobodě, s tím, že čím šířeji a hlouběji to myslíme, tím lépe. A jelikož se dnešním tématem silně prolíná linka politiky a vlády, rád bych ještě připomenul slova, která údajně napsal Lao C: Nejlepší vůdce je ten, o kterém lid neví. On to může možná být i dokonce dobrý indikátor „vyspělosti“ země a směru, kterým se pohybuje v širším slova smyslu.