Proč Messi musí skončit v Barceloně? Klub řídí fanoušci, kteří jednají pod vlivem emocí, takže snáze spadnou do dluhu

FC Barcelona představuje nejbohatší klub nejen fotbalový, ale obecně sportovní. V roce 2018 se jako první sportovní klub dějin přehoupla svými tržbami přes miliardu dolarů. Jak je tedy možné, že nemá na to, aby si udržela svoji největší hvězdu, Lionela Messiho? Důvod je, jak jinak, převážně ekonomický. Či spíše důvody.

Na rozdíl od řady jiných velkoklubů, ať už fotbalových či jiných, je Barcelona navzdory obrovským tržbám jen poměrně málo zisková. Aktuálně je dokonce ztrátová. Provozní ztráta za období od loňského do letošního června činí 100 milionů eur. Samozřejmě, covid dopadl na sport těžce obecně, jenže bez něj by Barcelona stejně vykázala jen relativně titěrný zisk 29 milionů eur.

Klíčovým důvodem nízké ziskovosti je to, že Barcelonu ze sta procent vlastní fanoušci, takzvaní socis, tedy doslova partneři, kterých je skoro 150 tisíc. Podobně fanoušci vlastní i třeba Real Madrid. Prezident Barcelony nebo Realu tak není žádný majitel, ale prostě jeden z desetitisíců spolumajitelů, tedy člověk, jehož ze svého středu do čela zvolila fanouškovská základna. Ročně fanouška jeho status partnera Barcelony vyjde na bezmála 200 eur. Za ně dostane snazší přístup ke vstupenkám na zápasy, hlasovací práva pro volbu prezidenta klubu nebo možnost využívat Barca TV, oficiální klubový mediální kanál.

Fanouškovské vlastnictví se španělským klubům zvláště vyplácelo v devadesátých a nultých letech. Nemusely jako akciové firmy a mnohé jiné kluby rozdělovat zisk mezi standardní akcionáře, takže si mohli i na velký dluh dovolit velmi nákladné nákupy hráčů typu Zinedina Zidana, Luise Figa, Davida Beckhama nebo Ronaldinha.

Jenže s příchodem multimiliardářů typu Romana Abramoviče do evropského fotbalu, v jeho případě konkrétně do Chelsea, stejně jako se přílivem petrodolarů a arabských vlastníků do klubů jako Paris Saint-Germain nebo Manchester City nastala změna v poměru uplatnitelné finanční síly. Tyto kluby totiž financoval nejen dluh, ale také vlastní kapitál, v podobě vlastního jmění toho či onoho oligarchy, šejka nebo jiného boháče či bohaté firmy nebo skupiny.

Jenže v případě fanoušky vlastněných velkoklubů je prakticky nemyslitelné, že by byť jen menšinový podíl přešel do rukou jednotlivce nebo skupiny s rozsáhlým vlastním kapitálem. To by fanoušci nepřekousli! To nikdy nedopustí, aby se dělili s někým, jehož srdce netluče bezvýhradně a celoživotně pro Barcu nebo Real. A bez jejich souhlasu nedojde ke změně v majetkové struktuře. Ve výsledku tak finanční síla Barcelony nebo Realu relativně zeslábla. Lépe řečeno, musely jít do ještě hlubšího dluhu, aby mohly držet ve své finanční síle krok s velkokluby financovanými v zásadní míře vlastním kapitálem.

Prohlubující se dluh si nejbohatší klub světa může dovolit utáhnout, ale i pro něj je to stále rizikovější. Riziko se zhmotňuje zejména tehdy, udeří-li krajně nepříznivá a nečekaná událost. Nějaká černá labuť. Takovou byla pro Barcelonu pandemie covidu. Dolehla na celý sport, jak jsme si řekli, zvláště těžce však dopadla na vysoce zadlužené, fanouškovské kluby v čele s Barcelonou. Neboť vyšší dluh činí zranitelnějšími nejen vlády, firmy a domácnosti, ale i sportovní kluby.

Protože Barcelona nikdy nemusela generovat jako firma standardním akcionářům zisk, její ziskovost byla vždy velice útlá. Rekordní tržby tohoto klubu tak šly v podstatě jen na splátky kypícího dluhu a na nákupy hráčských posil. To si totiž fanoušci, spoluvlastníci klubu, pochopitelně přáli nejvíce. Pro to tlouklo jejich srdce! A volili se do čela klubu takové figury, které jim nové hvězdy na trávníku naslibovaly, bez ohledu na dluhy a finanční polštář.

Nechme stranou, že Barcelona poslední dobou poměrně často pořizovala předražené hráče, jejichž výkon na hřišti nezajišťoval návratnost takové investice. To už problém jen zhoršilo.

Barcelona si totiž neodkládala peníze stranou, nevytvářela si polštář pro špatné časy. Ty udeřily s příchodem pandemie.

Fanoušci jsou fajn na stadionu. Jejich emoce tým mohutně povzbudí. Ve finančním řízení klubu jsou však přílišné emoce někdy na škodu. Vedení Barcelony a ostatně i Messi a tedy fanoušci samotní to nyní poznávají na vlastní kůži.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank