Pojistitelnost pandemického rizika II: Kritéria pojistitelnosti

Koncept pojistitelnosti

Diskuze o pojistitelnosti nabrala podle GA na síle v 80. letech minulého století. Vycházelo se z poznání, že pojišťovnictví jako celek je konfrontováno v rostoucí míře s riziky, u nichž z důvodu principu a kapacity vznikají pochybnosti, zda mohou nebo měla by být kryta. Tento nárůst rizik na hranici pojistitelnosti nastal vzhledem k růstu sociálních a akumulačních problémů, pokroku v technologiích, koncentraci hodnot, zvýšení komplexity a expozici početných rizik. K takovému poznání se dospělo v souvislosti s odpovědnostní krizí v USA, kdy v reakci na excesy tamního systému řešení deliktů někteří pojistitelé a zajistitelé ukončili tamní pojišťování odpovědnostních rizik a v důsledku toho dramaticky narostly náklady na pojištění napříč všemi sektory.

Dále se ve výzkumné práci GA prezentuje teze, že obecně pojistné trhy tendují k tomu reagovat „nepřátelsky“ na velké katastrofické události. Pojistitelé tak mohou znovu přehodnotit své odhady pravděpodobnosti a závažnosti škod, omezit nabízenou kapacitu, zvýšit pojistné u (omezeného) krytí, jež jsou ochotni nabídnout. Takové reakce byly pozorovány např. po hurikánu Andrew v roce 1992, zemětřesení Northridge v roce 1994 (Kalifornie) nebo po útoku na Světové obchodní centrum (11. 9. 2001).  Obzvláště po masivních škodních událostech se může vyjevit nepojistitelnost, jež znamená, že prospektivní pojistník nemůže získat pojistnou ochranu, kterou potřebuje, aby zvládl nepříznivé důsledky škody rezultující z nejisté události. V zásadě to může podle GA znamenat tři věci:

• pojistný produkt není k dispozici,
• pojistný produkt je sice k dispozici, ale nabízené pojistné krytí je nedostatečné,
•  pojistný produkt není dostupný určitým skupinám z důvodu jeho ceny (vysoké pojistné).

Východiskem z toho je, že koncept pojistitelnosti se posunuje k přirozené hranici mezi tržní ekonomikou a národními státy. Rizika, jež mohou být pojišťována, nepotřebují být upravena právními předpisy. Na druhé straně nepojistitelná rizika musejí být řešena v součinnosti s národními státy. Zmíněná hranice v podstatě vymezuje „dělbu práce“ v přebírání rizika mezi soukromým pojišťovacím sektorem a veřejným sektorem. K těmto tezím je nutno dodat, že jsou výsledkem hlubokého zkoumání odborných zdrojů především z 90. let minulého století a z první dekády tohoto století, které provedli autoři výzkumné zprávy GA.

Kritéria pojistitelnosti

GA předně upozorňuje, že pojistitelnost rizik není exaktní věda. Neexistují totiž objektivní atributy (znaky, parametry), které by jednoznačně vymezily určité riziko jako pojistitelné nebo nepojistitelné. Takže hranice pojistitelnosti nemohou být definovány, ale mohou být analyzovány. Ve skutečnosti jsou rizika pojistitelná tehdy, jestliže pojistitel a zájemce o pojištění dosáhnou dohodu o specifickém pojistném krytí a pojistném, a to včetně společného chápání toho, co je a co není pojištěno. Samozřejmě, že z hlediska pojistitele jakékoli rozhodnutí o nabídce závisí rovněž na (zčásti) subjektivních aspektech, jako jsou například strategické cíle společnosti, ocenění rizika, averze k rizikům a kapacita v oblasti přebírání rizik (určovaná dostupným vlastním kapitálem a zajišťovací kapacitou).

Pokud jde o více teoretický přístup, tak výzkumná práce GA se opírá o originální a stále primární zdroj, kterým je publikace Barucha Berlinera z roku 1982.[1] Je pozoruhodné, že jeho komplexní a rigorózní přístup stále ještě formuje akademickou diskuzi o pojistitelnosti a nadále je používán i v praxi pojišťování, resp. při analýze pojistných trhů a pojistných produktů. Jeho soubor kritérií byl používán často i v uplynulé dekádě tohoto století při analýze pojištění pro případ špatného počasí, kybernetického pojištění či mikropojištění. V zásadě lze tato kritéria použít jako kontrolní seznam (checklist) pro posuzování pojistitelnosti rizika. Riziko je podle Berlinera nepojistitelné tehdy, jestliže alespoň jedno kritérium není splněno. Soubor kritérií vymezený Berlinerem se skládá ze tří částí, tj. z aktuárských, tržních a společenských podmínek pojistitelnosti:

1. a) aktuárské podmínky pojistitelnosti

První aktuárská podmínka vyžaduje, aby rizika byla náhodná a nezávislá (tj. povahou nahodilá a neúmyslná) tak, že pravděpodobnost škody lze spolehlivě odhadnout v rámci rozumných mezí spolehlivosti. Události, jež spolu značně souvisejí, vystavují pojistitele systémovému riziku, jež nemůže být diversifikováno prostřednictvím selekce rizika nebo budováním pojistného kmene.

Za druhé, maximální možné škody musejí být zvládnutelné z hlediska solventnosti pojistitele, to značí, že nesmí být finančně ničivé.

Za třetí, průměrná výše škody na jednu událost musí být mírná (nevelké hodnoty) při rostoucím počtu vzájemně nezávislých rizik v pojistném kmeni; musí se blížit očekávaným škodám, což by mělo umožnit přijatelné a klesající bezpečnostní zatížení.  

Za čtvrté, pojistitelnost z aktuárského pohledu vyžaduje dostatečně velký počet nezávislých expozičních jednotek (pojistníků) a škodních událostí v daném roce. Velikost rizikových poolů musí být adekvátní, aby pojistitelé mohli kalkulovat pravděpodobnost škody.

Za páté, pojistitelnost z aktuárského pohledu vyžaduje také absenci závažné asymetrie informací (morální hazard[2], adverzní selekce/nepříznivý výběr[3]), nebo alespoň možnost ji zmírnit např. konstrukcí pojistné smlouvy a upisováním.

1. b) tržní podmínky pojistitelnosti

Za prvé, pojistné musí krýt náklady pojistitele (např. škody, provozní náklady, náklady kapitálu atd.) a zároveň musí být dostupné pojištěné osobě.

Za druhé, limity pojistného plnění uplatňované pojistitelem musejí být pro pojištěnou osobu akceptovatelné, to znamená, že nesmí být zmařen důvod či účel nákupu pojištění. 

1. c) společenské podmínky pojistitelnosti

Za prvé, pojištění musí být v souladu s veřejnou politikou a společenskými hodnotami (např. nesmí podporovat kriminální chování).

Za druhé, pojištění musí dodržovat právní a regulatorní restrikce upravující provoz pojišťoven a nabízení pojištění.

K tomuto souboru kritérií dodává GA podstatnou poznámku v tom smyslu, že limity pojistitelnosti odvozené od Berlinerových kritérií nejsou zasazeny do kamene. Pokrok v modelování rizika tažený digitálními technologiemi, pokročilou analytikou a zvýšenou dostupností značného množství dat je klíčem k rozšiřování hranic pojistitelnosti. To pojistitelům umožňuje přesněji kvantifikovat pravděpodobnost a upisovat předtím obtížně pojistitelná rizika.

Limity pojišťování pandemického rizika

Vzhledem k systémové charakteristice pojistitelnosti pandemie se současná diskuze o ní soustřeďuje na pojištění majetku a odpovědnosti podnikatelů, a zvláště pak na pojištění pro případ přerušení provozu. Pandemické riziko je v této oblasti unikátní vzhledem k tomu, že má potenciál dopadnout v zásadě na všechny pojistníky současně. Tím pádem nemůže fungovat mechanismus sdílení rizika a redistribuce – rozprostření škod několika pojištěných na mnoho pojištěných.

Druhým specifickým rysem je endogenní a politická povaha rizika, které je téměř výhradně závislé na rozhodnutí národních vlád, a to před, v průběhu i po pandemii. Existuje značné množství parametrů, jež mohou být stanoveny, změněny, nebo ovlivněny vládami. To určuje rozsah a velikost ekonomického zatížení v průběhu pandemie. Pojišťování tohoto rizika soukromým sektorem by zřejmě vyvolalo problém morálního hazardu. GA dokonce naznačuje, že by vlády nemusely odolat pokušení využít kapitál soukromého sektoru k řešení dopadů krize.

Kromě toho se pandemické riziko odlišuje od ostatních rizik tím, že je velmi obtížné modelovat a měřit ekonomické škody, které vyplývají z pandemického rozhodování veřejných institucí. Toto konstatování lze podepřít i níže uvedenou tabulkou.

Závěr 

Výzkumná zpráva GA potvrzuje, že pandemické riziko v pojištění majetku, resp. v pojištění přerušeni provozu, je (nyní) nepojistitelné. Otázka pojistitelnosti v roce 2020 v Evropě silně rezonovala. Mezi manažery mnoha evropských pojistitelů panovala shoda v tom, že bez zapojení státu nemohou pojistitelé o seriózní nabídce pojištění pro případ pandemie vůbec uvažovat. Objevily se i konkrétní návrhy, např. ze strany GDV (Celostátního svazu německého pojišťovnictví). GDV v červnu 2020 uvažoval o soukromo-státním krytí (pojištění) pro případ pandemie pro malé a střední podniky. V tomto projektu se prý počítá nejen s účastí pojistitelů a veřejného sektoru, ale také se zapojením kapitálových trhů, a to formou pandemických bondů. Kromě toho prý německé pojišťovnictví bere do hry též povinné pojištění. Nicméně od této doby k tomu nebyly GDV zveřejněny žádné další informace. Je zřejmé, že vyhovět všem Berlinerovým kritériím pojistitelnosti není u pandemického rizika v pojištění pro případ přerušení provozu v současné době možné. Jakákoli budoucí řešení se určitě neobejdou bez zapojení státu.     

---

[1] BERLINER, B. Limits of insurability od risks. Prentice Hall College Div., 1982. Pro zainteresované osoby může být přínosný i jeho článek z roku 1985 pod názvem „Large risks and limits of insurability“, který je dostupný online https://www.jstor.org/stable/41950168
[2] Morální hazard = Riziko odrážející nedbalost a lhostejnost ke škodě nebo jejímu vzniku, což často vyplývá ze skutečnosti, že škody jsou kryty pojištěním; někdy i snaha pojištěného docílit nekale zisk z pojištění.
[3] Adverzní selekce = Nákup pojištění ve větší míře osobami s nadprůměrnou pravděpodobností pojistné události než osobami s podprůměrnou pravděpodobností (pojistitelé obvykle reagují zvýšením pojistného nebo nepojišťují vůbec; v některých zemích bylo či stále je nepojistitelné například riziko povodně).