Ranní glosa: Promoříme a proočkujeme se k chytré karanténě?

Čtvrtá vlna COVIDu v Česku pomalu odeznívá. Zemřelí bohužel přibývají stále příliš rychle a nároky na zdravotní systém klesají pomaleji, než bychom si všichni přáli.

Dobrou zprávou v jinak prazvláštních časech je, že tempo očkování zrychluje. Po Velikonocích by snad podle vládních představitelů mohlo dosáhnout až 100 tisíc dávek denně. A to už je číslo, které nás může pomoci snad i celkem rychle přiblížit ke stavu, kdy se třeba děti podívají do školy i jinak než jen přes webkameru.

Dalším důležitým faktorem totiž je, že se rychle promořujeme. S výjimkou první jarní vlnky totiž vrcholy druhé, třetí i čtvrté vlny COVIDu v Česku (oficiální čísla v přepočtu na 100 tisíc obyvatel) v rámci Evropy jen obtížně hledají podobně konzistentně “úspěšnou” konkurenci. A to je něco, co nám teď paradoxně asi dává jistou výhodu oproti ostatním, ač velmi draze vykoupenou nadměrnými oběťmi. Odhady odborníků se sice různí, nicméně ukazují, že chorobou ve skutečnosti mohlo projít již tři či až dokonce pět miliónů z nás, a to v podstatě v relativně krátkém čase od loňského září. A prodělání choroby znamená alespoň dočasnou (i když ne stoprocentní) imunitu. A když se nemá kdo nakazit (ať už díky vakcíně či kvůli přirozené imunitě), tak virus ustupuje či reprodukční číslo klesá, chcete-li. Zdá se tak, že “cesta do normálu” je tedy pěkně nalajnovaná.

Faktem ale je, že ji stále může pokazit řada věcí. I v případě, že mobilita zůstane zhruba na podobné úrovni jako nyní (vláda chce omezovat pohyb mezi okresy minimálně do Velikonoc) a očkovat se bude rychle, se totiž zdá, že snížení počtu nově nakažených na rozumné úrovně bychom se mohli dočkat ke konci dubna. A zdravotnictví zůstane pod tlakem ještě déle. Pokud se toto nicméně podaří, tak bude klíčové znovu nepromarnit příležitost k restartu “chytré karantény” a samozřejmě pokračovat v očkování. A v delším horizontu samozřejmě doufat, že takto nabytá imunita obstojí v souboji s novými mutacemi viru.

Stále proto platí, že spojovat si v každém okamžiku neustále posouvaný konec nouzového stavu (či jeho případné legislativní náhrady) s nadějemi na “návrat k normálu”, by bylo až příliš optimistické.