M. Mora v rozhovoru pro MF Dnes

Rozhovor s M. Morou, viceguvernérem ČNB
Martin Petříček (Mladá fronta DNES 8. 12. 2020 strana 12, rubrika Ekonomika)

Část bank výrazně překračuje limity na hypotéky, říká viceguvernér ČNB Marek Mora

Krize nekrize, nízké úroky přiživují zájem o nové hypotéky. Jenže některé banky větří, že by mohly na trhu posílit, a možná riskují až příliš. Centrální banka doufá, že je dokáže umravnit, aniž zpřísní regulaci pro všechny.

„Pokud by se však rozjelo větší predátorské soutěžení, agresivní snaha urvat větší tržní podíly, tak bychom se k tomu vrátit museli,“ říká v rozhovoru viceguvernér České národní banky Marek Mora. Mluví i o tom, za jakých okolností by centrální banka zavedla záporné úrokové sazby.

Přestože Česko je uprostřed ekonomické krize, objem nových hypoték patrně dosáhne letos rekordu. O čem to vypovídá?

Domácnosti i firmy vstoupily do krize v poměrně dobré situaci, jsou slušně finančně vybaveny. A zároveň jsou zřejmě obezřetnější, což se u řady občanů projevuje tím, že nakupují nemovitosti. Myslí si, že je to dobrá investice. Jestli to tak skutečně je, to už je jiná věc. Ale lidé si nejspíš říkají, že v nejistých dobách je koupě nemovitosti jistota.

Jak velká část z nových hypoték jde na investiční byty? Roste jejich podíl?

Nejsou na to žádná oficiální šetření, nemáme ani odhad. Existují průzkumy, které si nechávají dělat poskytovatelé hypoték, ale ty mohou být motivovány jejich komerčními zájmy. Takže nevíme, do jaké míry jsou skutečně objektivní. Pokud bychom za investiční byt brali něco, co kupujete s cílem dalšího pronájmu, tak se ten podíl asi zvyšuje. Ale hodnotím to jen pocitově, nemáme na to data.

ČNB tvrdí, že ceny nemovitostí jsou stále nadhodnoceny o 17 až 25 procent. Je rozumné si teď byt na hypotéku kupovat, když v jednom ze scénářů dokonce očekáváte pokles cen?

Rolí centrálního bankéře není radit našim občanům, jak se mají chovat. Naším cílem je ochránit stabilitu finančního sektoru, nechráníme lidi před jejich vlastní neprozíravostí. Máme sice nějaké metody, jak nadhodnocení spočítat, ale pravdu nakonec stejně ukáže trh a čas.

Není kvůli nadhodnocení čas šlápnout znovu na brzdu a přitvrdit limity pro pořízení hypoték, které jste na jaře rozvolnili?

Když jsme tu regulaci zaváděli, mnoho politiků a bankéřů nás kritizovalo, že je to zbytečné. My jsme tvrdili, že některé subjekty na trhu mohou využívat predátorské praktiky, které povedou k přílišným rizikům. Ale na jaře se situace změnila. Řekli jsme si, že se kvůli přicházející krizi začnou všichni chovat obezřetněji, že bude fungovat jistá samoregulace a že se limitů budou všichni držet dobrovolně. U velké části subjektů to skutečně funguje, ale některé banky – mezi nimi i větší – jdou výrazně nad rámec limitů. Náš dohled to s nimi řeší individuálně. Stabilita finančního sektoru tímto chováním ohrožena není, k původní regulaci se v tuto chvíli vracet nechceme. Pokud by se však na trhu rozjelo větší predátorské soutěžení, agresivní snaha urvat větší tržní podíly, tak bychom se k tomu vrátit museli.

Hypotéky dosahují rekordní výše kvůli tomu, že roste průměrná výše hypotéky, ne že by jich bylo víc. Nepovede to k tomu, že se z bydlení stane ještě exkluzivnější statek? A nebude to brzdit ekonomický růst?

To je zřejmě pravda, ale o sociální rozměry bytového problému by se měla starat vláda, ne centrální banka. Celkově je to širší otázka. Jako ekonom zastávám názor podpořený i empirickými studiemi, že jistá míra sociální soudržnosti – tedy ne příliš velké majetkové a příjmové rozdíly mezi lidmi – dlouhodobě hospodářskému růstu spíše pomáhá. V posledních desetiletích se ukazuje, že zejména ve vyspělých zemích se v souvislosti s globalizací nůžky rozevírají, že mizí střední třída. A covid tohle nejspíš ještě prohloubí, což s sebou přinese napětí ve společnosti. Ekonomika tím trpí, ale centrální banka to řešit nemůže.

Má v takové situaci smysl, aby vláda výrazněji podpořila spotřebu, třeba prostřednictvím daňového balíčku?

Neměl bych říkat, co by měla vláda dělat a jak. Obecně ekonomicky však rozumím tomu, že v krizových situacích se vlády snaží do ekonomiky nějak pumpovat peníze, a tím podpořit spotřebu. A je otázka, jak chytře to dělají. Návrh na snížení daní, který předložil Andrej Babiš jako poslanec, mi v tomto smyslu zrovna příliš efektivní nepřijde. Za mnoho peněz a velkou díru v rozpočtu dostanete málo muziky. Odhlédneme-li od politických a jiných cílů a soustředíme-li se jen na stimulaci poptávky, pak je rozumnější návrh pirátského poslance Mikuláše Ferjenčíka na zvýšení daňové slevy na poplatníka.

Proč?

Nízkopříjmové skupiny mají totiž výrazně vyšší sklon ke spotřebě. A u Ferjenčíkova návrhu dostanou relativně víc právě tyto skupiny, které to okamžitě utratí. Zatímco u Babišova návrhu absolutně nejvíc vydělají vysokopříjmoví, kteří to s největší pravděpodobností neutratí ve spotřebě, ale spíš to uspoří či „investují“ třeba tak, že si koupí další byt. A tím dál přifouknou nemovitostní bublinu.

Říkal jste, že lidé jsou obezřetnější. Ekonomika z velké části stojí na spotřebě, nebudou se lidé nakonec bát utrácet?

Míra nejistoty je klíčový faktor pro rozhodování. U firem a jejich investic je to ještě důležitější než u spotřeby. Domácnosti dokážou reagovat relativně pružně, zatímco investice má vždy dlouhodobý účinek a ve chvíli, kdy dlouho nebudeme investovat, tak omezíme i svou budoucí spotřebu. Na datech vidíme, že firmy jsou obezřetnější, investice stagnují ještě více než spotřeba, která sice začala jít nahoru, byť pomalejším tempem. Teď uvidíme, zda převáží obavy, že covid bude chodit ve vlnách a vláda bude ekonomiku vypínat a zapínat, nebo zda – a jak rychle – se podaří uvést vakcíny v život. A pochopitelně jak na ně budou lidé reagovat.

Zdá se, že přinejmenším finanční trhy vakcíně věří…

To ano, ale neměli bychom to zase přepísknout a příliš na vakcínu spoléhat. Mám trochu obavy, jestli ten optimismus není přehnaný, protože bude dlouho trvat, než se všichni proočkujeme, a jak to vlastně bude fungovat.

Už jsme mluvili o stimulaci spotřeby. Mělo by smysl ji ještě podpořit, například „penězi z vrtulníku“, tedy rozdáváním peněz přímo lidem, ať už by to prováděla vláda, či centrální banka?

Vláda to svým způsobem už dělá. Lidé dostávají různé příspěvky, možná to není zcela dokonalé, ale děje se to. V ČNB diskutujeme o množině nástrojů, které bychom využili, pokud by se situace zhoršila, ale vrtulníkové peníze jsme z diskuse vyloučili. Na rozdíl od těch dalších nástrojů je to stále ještě příliš teoretický a v praxi málo vyzkoušený koncept. Navíc nám připadá, že by se začal stírat rozdíl mezi státem, vládou a nezávislou centrální bankou. Velmi bychom se přiblížili fiskální politice, a to nechceme.

O jakých nestandardních nástrojích uvažujete?

Mezi čtyři hlavní nástroje, o kterých stále diskutujeme, patří kurzový závazek čili devizové intervence, dále intervence v oblasti vládních dluhopisů – buď přímým nákupem, nebo ovlivňováním výnosové křivky. A také záporné úrokové sazby.

Který z nich je nejpravděpodobnější?

Neřeknu, co by bylo první na řadě, všechny nástroje jsou v našem obzoru uvažování. Druhá věc je, že zdaleka ještě nejsme v mezní situaci, kdy bychom je měli začít používat. Navíc jsme si řekli, že použijeme nástroj, který nám v tu chvíli bude připadat, že danou situaci, která ještě nenastala, nejlépe řeší.

Jak by ta mezní situace měla vypadat?

Z let 2012 a 2013, kdy se začalo uvažovat o kurzovém závazku, máme určité vodítko. Nastala by, kdyby naše prognóza alespoň dvakrát za sebou ukazovala, že musíme úrokové sazby snižovat výrazně do záporu, abychom udrželi inflaci na našem cíli. Je otázka, jak moc do záporu a na jak dlouho. Ale zdaleka tam nejsme. Poslední prognóza dokonce předpokládá postupný nárůst sazeb.

Mluvilo se o tom, že předchozí devizové intervence podpořily růst ekonomiky. Jak byste reagovali, kdyby inflace byla kolem dvouprocentního cíle, ale ekonomika nerostla?

Pokud inflace bude blízko našeho cíle, nebudeme reagovat, i kdyby reálná ekonomika nerostla. Naším hlavním cílem je inflační cíl, tedy dvě procenta plus minus jeden procentní bod. A pokud bychom viděli, že toho můžeme dosáhnout standardními nástroji, tak bychom o žádných extra nástrojích neuvažovali jen kvůli tomu, že ekonomika neroste nebo roste pomalu.

Neexistuje riziko, že kvůli nalévání peněz do ekonomiky v důsledku předchozího kurzového závazku a rozpočtovým schodkům přijde období vyšší inflace bez ekonomického růstu?

To je velice spekulativní otázka. Ve scénáři, který popisujete, si to moc nedovedu představit. Pokud by ale nastal, tak by to pravděpodobně mělo příčinu ve strukturálních faktorech ekonomiky. Někde by nefungoval nějaký trh – práce, zboží, nějaké vazby mezi nimi. To by ale zase musela řešit vláda. V krátkém až středním období však čekám, že projevy covidové krize spíše budou dezinflačního typu. Pokles poptávky bude tlačit ceny dolů. Proti mohou působit nabídkové šoky, třeba kvůli růstu nákladů, ale myslím, že vliv nižší poptávky bude dominovat. V delším období může nastat v důsledku covidu určitá deglobalizace, což by zřejmě přineslo tlak na růst cen. Ale centrální banky vyspělého světa by si s takovým problémem dokázaly hravě poradit. Řada centrálních bank by si to možná i přála, protože dnes bojují s opačným problémem, s příliš nízkou inflací.

Jaké největší hrozby vidíte na cestě z krize?

Hlavním rizikem je neznámá ohledně budoucího epidemického vývoje. Jestli přijdou další vlny, jaký vliv bude mít vakcína. Ze zkušeností už víme, že dopad mají, ale nedokážeme odhadnout, jak bude silný.

Zmínil jsem deglobalizaci, zkracování dodavatelských řetězců, aby ekonomiky nebyly tak závislé na importech, což by přineslo obrovské strukturální změny. Pro Česko jako malou otevřenou ekonomiku to znamená riziko. Na mezinárodním obchodu jsme závislí víc než řada jiných zemí. A to jednoduše nezměníme. Covid bude mít také sociální dopady. A řada věcí je stále nedořešených, jako například vztahy USA k Číně a k Evropské unii nebo brexit. Nebo dopady zelené ekonomiky.

Eurozóna před osmi lety zažívala krizi kvůli obrovským veřejným dluhům. Teď se většina zemí kvůli řešení covidu dost zadlužuje. Může je to opět dohnat?

Dopady covidové krize na křehkou eurozónu mohou být výraznější než u nás. Je to dáno hlavně heterogenitou eurozóny. V eurozóně jsou některé státy strukturálně velmi slabé a už několik desetiletí téměř nerostou. S tím souvisí složitá situace na trhu práce, zejména ve státech jižní Evropy, a vysoká zadluženost. Řecko, Itálie, Belgie či Francie mají násobně vyšší zadlužení než Česko. Covid to ještě prohloubí.

V některých zemích eurozóny navíc byly už před krizí velmi oslabené i banky. Ale i v našem zájmu je, aby se eurozóna do krize nedostala, protože jsme na ní ekonomicky závislí.

Povede různorodost eurozóny k jejímu rozpadu?

Jsou v zásadě tři scénáře. Buď eurozóna v současném stavu setrvá hodně dlouho, možná navždy. Nebo slabé ekonomiky začnou dohánět ty silnější. To by byl nejlepší scénář, nicméně to, aby se z Itálie či Řecka stalo Německo, s sebou nese ohromné politické i ekonomické náklady. Anebo se eurozóna rozpadne. Který z těch scénářů to bude a kdy nastane, to nedokážu říct. Eurozóna sice dělá nějaký pokrok, ale je pořád velmi zranitelná.

Kdy tedy nastane čas k připojení Česka k euru? Až bude „fungovat jako Německo“?

To je moje představa. Proto kladu při hodnocení vstupu větší důraz na to, kam bychom vstupovali, než na otázku naší připravenosti. I ta je sice nadále nedokonalá, ale euro bychom, myslím, zvládli. Je ovšem otázka, zda chceme vstupovat do nestabilního měnového klubu.

Některé problémy, jako například hospodářská stagnace Itálie, se za posledních dvacet let v zásadě nezměnily. Do budoucna se také může stát, že bohatší státy rezignují na snahu něco měnit a smíří se s tím, že budou navždy dotovat ty slabší. To by ale mělo také své výrazné politické náklady. Zatím to proto tak daleko nedošlo.