Bontrup v úvodu vysvětluje, že utlumení či zastavení výroby v důsledku pandemie, omezení základních lidských práv a globální recese je v podstatě nic ve srovnání s tím, co by mohlo přijít v příštích dekádách. Odborníci na katastrofy malují hrůzné scénáře: teroristické útoky, kybernetické útoky, výpadky elektrického proudu trvající po několik dní, rabování, rozsáhlé demonstrace zoufalců v ulicích. K tomu je nutné doplnit dopady na přírodu: v lesích přibývá suchých stromů, hmyz a ptáci vymírají, pole jsou sušší, vlny vyvolané vichřicí zaplavují pobřeží, stoupající hladina moře vede k tomu, že mizí celé ostrovy. Pandemie, podobné té, kterou nyní zažíváme, se stanou pravidlem. Rozšíří se během týdnů a způsobí úmrtí stovek tisíc osob.
Tyto scénáře nejsou podle Bontrup nikterak nové. Odborníci varují už léta před rostoucím ohrožením, které přináší náš životní styl a globalizace. Nikdo jim ale náležitě nenaslouchal. Německá vláda nechala sice v roce 2012 zpracovat pandemický plán, a přesto nebylo Německo na koronavirus dostatečně připraveno. A nebyl připraven žádný stát!
Americký rizikový analytik Nassim Nicholas Taleb označuje takové rozhodující události, které lidstvo zcela překvapí a běh světa změní, jako „černé labutě“.[1] Teroristický útok na Světové obchodní centrum dne 11. 9. 2001 zničil ve světě pocit jistoty, finanční krize 2008 otřásla globálním finančním systémem apod. Koronavirová krize je ovšem podle Taleba „bílou labutí“. Ty mají definičně stejný globální potenciál rozvratu jako „černé labutě“, ale liší se od nich tím, že jsou předvídatelné. Je účelné dodat, že Banka pro mezinárodní platby začala počátkem roku 2020 používat pojem „zelená labuť“. Jde totiž o to, že změna klimatu a její důsledky, pokud by působily společně, by mohly vyvolat takovou ničící sílu, jakou doposud nikdo nespatřil.
Všem těmto labutím je společné to, že nutí svět ke změně chápání či povědomí. Společnost musí mít schopnost rozpoznat v předstihu možný úder a ustát jej, tj. musí být odolná. Základem pro ni je soudržnost společnosti v národním i mezinárodním měřítku. K tomu patří podle Bontrup pomoc slabšímu, spravedlivé rozdělování zdrojů, jež jsou k dispozici, ale i nákladů. Pokud se to nezvládne, tak hrozí rozpad společnosti, sociální nepokoje, hlad a masová úmrtnost.
Nesmí se zapomínat ani na skutečnost, že katastrofy často zesilují existující problémy. Z toho rezultující dlouhodobé dopady jsou často nebezpečnější než prvotní událost. Martin Voss, který se zabývá výzkumem katastrof na Svobodné univerzitě Berlín, je přesvědčen o tom, že většina obětí katastrof zemře na následky zborcení hospodářství. Jeho výzkumné výstupy se shodují s moudrostí starých náboženství. Z krize vyjdou podle jeho názoru dobře ty skupiny lidí, jež sázejí na solidaritu, důvěru a poctivost. Tyto aspekty činí společnost a lidi odolnějšími. Zdá se to příliš triviálním, ale současná pandemie ukazuje na mnohá porušování lidských práv, defektů vzájemného soužití a nedodržování spravedlivého rozdělování statků atd.
Bontrup se pak zabývá podnikatelským modelem v pojišťovnictví. Uznává význam pojištění, jeho principy, ale uvádí, že opravdu velké katastrofy, jako je pandemie, pojišťovnictví nezvládne, jelikož tyto škody nastupují všude v podstatě ve stejné době. To však neznamená, že princip pojišťování je sám o sobě špatný. Potřebuje jen širší bázi. S tím souhlasí i nový výkonný ředitel GDV Jörg Asmussen. Podle něj má nyní politická reprezentace zodpovědnost reagovat ekonomicky solidárně, aby úspěšně vyvedla Evropu z koronavirové krize. Pro rozšíření podnikatelského modelu v pojišťovnictví by bylo možné využít jako vzor společnost Extremus. Jde o partnerství veřejného a soukromého sektoru, kdy pojistitelé a stát společně zabezpečují rizika terorizmu. Podle Asmussena lze diskutovat o použití takového modelu i pro pandemie a přírodní katastrofy.
Oliver Bäte, výkonný ředitel skupiny Allianz, doporučuje zřízení
evropského fondu pro nouzové situace, který by mohl posloužit jako
určitý polštář. Do tohoto fondu by přispívali pojistitelé a vlády všech
zemí. Bäte zdůraznil, že na takové extrémní události, jako je pandemie,
privátní kapitál nestačí. Proto je zapotřebí rozvinout partnerství
veřejného a soukromého sektoru. Podobně se vyjádřil i výkonný ředitel
Axa Thomas Buberl. Podle jeho názoru bude budoucnost jiná, než jak se
předpokládalo. Je pravděpodobné, že se nevystačí s úsilím o maximální
efektivnost, což byl úspěšný model v předchozích desetiletích. Podle
Buberla se musíme učit budovat různorodost a vytvářet nárazníky/tlumiče,
aby bylo možno řídit rizika. To znamená udržovat například vysoký počet
lůžek pro intenzívní péči a stejně tak zásoby ochranných pomůcek a
prostředků. Světový obchod potřebuje více paralelních dodavatelských
řetězců, aby při výpadku jednoho řetězce byl použit alternativní
řetězec.
- první dva stupně by jako doposud tvořili pojistitelé a zajistitelé,
- ve třetím stupni by k nim přistupoval kapitálový trh, která by dodával další kapacitu například vydáváním obligací,
- čtvrtý stupeň by zaujímal stát, který by nesl zbytkové riziko.
V nejbližší době by měla pracovní skupina GDV předložit návrh řešení pandemického pojištění pro politickou diskuzi.
[1] Jedna z definic „černé labutě“ zní: Následky vysoce nepravděpodobných událostí také teorie černé labutě je metaforou popisující důležité neočekávané události, které mají významný dopad na společnost. Tyto události se odchylují od toho co je běžné a proto je obtížné je předvídat. Často se objevují snahy tyto události ze zpětného pohledu racionalizovat (https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_černé_labutě).
RSS
Přebírání zpráv
