Kam až se vyšplhají vládní dluhy a deficity?

Vládní zadlužení roste a podle investiční společnosti Fulcrum se ve vyspělých zemích dostane v příštím roce na 141 % HDP. To znamená, že ve srovnání s rokem 2019 se zvýší o 26 procentních bodů. Na stránkách Financial Times to tvrdí ředitel společnosti Gavyn Davies s tím, že více než polovina těchto nových dluhů bude absorbována centrálními bankami. Ekonom dodává, že s ohledem na danou situaci je taková reakce vlád pochopitelná. Nicméně je namístě uvažovat o tom, co bude s fiskální politikou a vládními dluhy v budoucnu.

Podle Daviese k této diskusi významně přispívá Larry Summers se svou teorií dlouhodobé stagnace a tvrzením, že hospodářská politika by se měla zaměřovat zejména na eliminaci nedostatečné poptávky a významných příjmových nerovností. K tomu Davies dodává, že již od osmdesátých let pozorujeme převis nabídky úspor nad investicemi, což tlačí dolů sazby i inflaci. Řada ekonomů v takovém prostředí podporuje další stimulaci, což je znatelný rozdíl od toho, jaký pohled převažoval po krizi roku 2008.

Jak mohou investoři říci, kdy by to politici se svými stimulačními snahami již přehnali? Podle Daviese je pravděpodobnost krize solvence ve vyspělých zemích minimální, ale i tak nemohou investoři rizika ignorovat. To, že se sazby drží pod nominálním ekonomickým růstem, znamená, že dluhy se dají stabilizovat i v případě, že vlády budou dosahovat primárních deficitů (tedy rozpočtových deficitů před započítáním úrokových nákladů). Tyto deficity ale mají svou hranici.

Fulcrum odhaduje, že v případě Spojených států by na udržení dluhů pod 140 % HDP stačilo dosahovat primárních deficitů ve výši kolem 4 % HDP. S předpokladem, že by se nominální sazby pohybovaly na 0,75 %, růst reálného produktu na 1,6 % a inflace na 2 %. Což zhruba odpovídá projekcím Mezinárodního měnového fondu pro roky 2022–2025. Jestliže by američtí politici propadli pokušení zvýšit rozpočtové deficity nad uvedenou hranici, rostla by dál i míra zadlužení. „V určitém bodě dluhy dosáhnou svých hranic, ale ekonomové se domnívají, že to je otázka vzdálené budoucnosti,“ uzavírá investor.

Daviesovy úvahy si všímá ekonom Michael Pettis, který ji na svém twitterovém účtu chválí, ale výhrady má ke zjednodušeným názorům na udržitelnost zadlužení, které jsou založeny na poměru sazeb k růstu nominálního produktu. Pettis tvrdí, že tato diskuse by měla ve Spojených státech i jinde brát do úvahy to, co je deficity a dluhy financováno. Pokud to jsou například produktivní investice do infrastruktury, „není fakticky žádný limit na výši deficitů.“

Podobné je to podle ekonoma v případě, že deficity slouží jako nástroj prevence výrazného propadu HDP. Nebo mají sloužit k redistribuci příjmů, která by vedla ke znatelnému zvýšení poptávky a následně celkové ekonomické aktivity. Zde ale ekonom poukazuje na skutečnost, že podobné pokusy často naráží na „únik“ poptávky do zahraničí. Tedy na to, že z podpory domácí poptávky těží jiná země prostřednictvím růstu svých obchodních přebytků.

„V konečném důsledku nezáleží na výši deficitů, ale na jejich použití. Ve zmíněných případech deficity eliminují samy sebe tím, že zvedají budoucí růst ekonomiky,“ uzavírá svůj názor Pettis.

Zdroj: Financial Times, Twitter