Víkendář: Čínský drak a past středních příjmů

O pasti středních příjmů se hovoří v souvislosti se zeměmi, kterým se podařilo dostat se do skupiny zemí se středními příjmy, ale mají problém s dalším ekonomickým rozvojem. Poukazuje na to ekonom Tim Taylor a následně se v souvislosti s touto pastí věnuje vývoji v Číně. A to s pomocí nové studie „China’s Growth Outlook: Is High-Income Status in Reach?“, která vznikla ve Federal Reserve Bank of New York.

Studie popisuje pozoruhodný rozvoj čínské ekonomiky, ke kterému došlo po reformách provedených na konci sedmdesátých let. Prudce se zvedl životní standard, podle oficiálních čísel se příjmy na hlavu od roku 1978 zvýšily pětadvacetkrát. Taylor se ale ptá, zda těmto oficiálním číslům lze plně věřit. Podle jeho názoru ne úplně a dokumentuje to následujícími čísly: Příjmy na hlavu nyní v Číně dosahují asi 16 100 dolarů. Podle oficiálních čísel rostly dlouhodobě v průměru asi o 9 % ročně. Ale to by znamenalo, že například před čtyřiceti lety byly znatelně pod příjmy na hlavu v zemích, jako je Bangladéš či Laos. A i když Čína byla v té době bezesporu chudou zemí, takhle chudá pravděpodobně nebyla, míní Taylor.

Pokud dáme stranou přesnost oficiálních statistik popisující předchozí vývoj, je nyní hlavní otázkou, jak to bude s dalším rozvojem Číny. Hrozí i jí past středních příjmů? Je zřejmé, že kdyby se čínskému hospodářství podařilo ještě několik desetiletí růst o 6 % ročně, bude se se svými příjmy na hlavu přibližovat zemím, jako jsou Spojené státy, Japonsko či Kanada. Zmíněná studie ale poukazuje na to, že i Japonsko čelilo poklesu tempa růstu poté, co dosáhlo příjmů na hlavu odpovídajícím situaci v současné Číně. A nakonec jeho růst klesl téměř k nule. Podobné to bylo s Jižní Koreou – když dosáhla úrovně příjmů v dnešní Číně, její tempo růstu postupně kleslo na méně než 3 %.

Konkrétní pohled na tahouny růstu ukazuje, že asijští tygři se v době, kdy jim hrozila past středních příjmů, stále těšili takzvané demografické dividendě. To znamená, že podíl populace v produktivním věku u nich stále rostl. Jenže u Číny začal tento podíl již před několika roky klesat. Zemím jako Japonsko také pomáhaly vysoké investice. Čína z nich ovšem profituje již dlouhou dobu a nyní se snaží přejít na nový růstový model, který více využívá vzdělání, technologie a služby.

Příjmy na hlavu dnes v Číně dosahují asi 30 % příjmů v USA. To by samo o sobě znamenalo, že existuje ještě velký prostor pro konverzi. A zmíněná studie také připomíná, že v Číně je stále relativně nízká míra urbanizace, což by mělo zvyšovat potenciál pro další rychlý růst celého hospodářství. „Největší výzvou je pro Čínu nyní možná pochopení toho, že posledních 40 let bylo dobrým krokem směrem k vysokým příjmům, ale šlo jen o krok první. Ty další budou muset zahrnovat hlubší změny v celé ekonomice i společnosti,“ uzavírá Taylor.

Následující graf porovnává plovoucí pětileté růsty čínské ekonomiky podle oficiálních dat a podle dat projektu Penn World Table, který pro odhad růstu používá detailní data týkající se vývoje cen napříč všemi kategoriemi produktů a služeb. Podle PWT se tempo čínského růstu nachází soustavně níže, než uvádí čínská vláda, v roce 2018 se namísto 6,6 % pohybovalo na 4,4 %:


Zdroj: China’s Growth Outlook: Is High-Income Status in Reach?

Druhý graf porovnává vývoj příjmů na hlavu ve vybraných zemích (relativně ke Spojeným státům). Čína se v roce 1978 nacházela asi na 6 % příjmů na hlavu v USA, Maďarsko a Turecko na necelých 30 %. Nyní se v této situaci nachází Čína, zatímco příjmy v Maďarsku se přibližovaly 50 % americké úrovně, a to díky rozvoji, který nastal po roce 2000:


Zdroj: China’s Growth Outlook: Is High-Income Status in Reach?

Ve třetím grafu autoři zmíněné studie prezentují tři scénáře dalšího vývoje. V tom nejpomalejším vzrostou čínské příjmy na hlavu do dvaceti let o 44 %. V nejoptimističtějším scénáři se příjmy více než zdvojnásobí. Tabulka přiložená ke grafu ukazuje porovnatelné dvacetileté růsty vybraných asijských ekonomik:

Zdroj: Fed, The Conversable Economist