Umíráček inflačního cílování

Centrální banky letos snižovaly sazby, mnohé až na takzvanou technickou nulu. Navíc vesměs popírají, že by vůbec uvažovaly o možném zvyšování sazeb v dohledné době. Rovněž se začala zpochybňovat samotná filozofie inflačního cílování.

Při studiu učebnic ekonomie jsme získali dojem, že inflační cílování patří ke kapitalismu a k liberálním ekonomikám celou věčnost. Ale ono tomu tak nebylo, idea inflačního cílování se zrodila až v roce 1989 na Novém Zélandu. Pozoruhodná je vazba cílování na dvě procenta. Například Paul Volcker, legendární guvernér Fedu, který se nebál v roce 1980 sazby zvýšit až na 20 procent, prohlásil, že nikdo neví, odkud se ona dvě procenta vzala.

V osmdesátých letech bývala inflace ve svobodných západních ekonomikách dnešním pohledem velmi vysoká a dvě procenta najednou působila jako číslo dostatečně při zemi. Po zavedení konceptu inflačního cílování inflace v devadesátých letech skutečně dramaticky poklesla. Pro pamětníky, úplně to neplatí pro československou a českou ekonomiku, kde jsme měli své transformační problémy. Po liberalizaci cen v roce 1991 dosáhla inflace dnes neuvěřitelných 56,6 procenta. ČNB přešla k režimu cílování inflace až v roce 1998 s prvotním cílem 5,5-6,5 procenta, který se postupně snižoval až na současnou dvojku.

Na velkou finanční krizi navázala hrozba rozpadu eurozóny a například italské výnosy oťukávaly v roce 2011 sedmiprocentní hranici. Do útoku zavelel Mario Draghi a se svojí větou "Whatever it takes" vstoupil do historie. Američané se mu smáli, ale podezírám je, že zástupci Fedu byli ve Frankfurtu na utajovaném školení. Jerome Powell nyní prohlašuje, že sazby budou přikované k podlaze minimálně do konce roku 2023. Fed má nově cílovat průměrnou inflaci, což může znamenat delší období opravdu nízkých úrokových sazeb. ECB také zvažuje obdobnou změnu cílování. A co ČNB? Skutečně máme nezávislou měnovou politiku? Dovolila by si ČNB zvyšovat sazby ve všeobecně placatém světě?

Vyšší inflace by skutečně mohla opět přijít. Nemusí to být zdánlivě nic dramatického, stačí tři až šest procent ročně, dostatečně vysoko nad cenou státního dluhu. Zároveň by se ulevilo problému předlužených států. Realisticky viděno, je to politicky nejschůdnější cesta. Vnitřní devalvace řeckou cestou je společensky děsivá věc. O krach velké, významné, a přitom zadlužené ekonomiky typu Itálie nikdo nestojí. Takže zkrocení centrálních bank, rezignace na dvouprocentní cíl a nízké sazby jsou fakticky win-win. Anebo tomu tak není a také se vám to jako mně zdá příliš naivní?

Autorem textu je Jaroslav Vybíral, hlavní investiční stratég ČSOB Asset Management.

Článek vyšel 6. října v placené sekci Hospodářských novin pod tímto odkazem. Patria.cz jej vydává se souhlasem autora.