Nicméně jsou profese, ve kterých zmiňovaná věta platí téměř doslovně a kde si člověk musí stokrát rozmyslet každý lok, aby se uprostřed pracovního výkonu nedostal do úzkých. Jednou z nich je pracovník call centra, kde se nemožnost odskočit si, když člověk zrovna potřebuje, stala nepříjemnou praxí. Čehož využila jedna z pojišťoven, když ve svém náborovém inzerátu zmínila, že u nich příslušní pracovníci takové dilema řešit nemusí. Za což zaslouží pochvalu hned dvakrát. Jednak, že nenutí svoje lidi křížit křečovitě nohy a jednak, že dokáže tento fakt prodat.
Ovšem ne ve všech profesích mají takové štěstí. Třeba lékaři a sestry pracující na operačním sále. Především ti, kteří provádějí několikahodinové výkony. Nejen, že je z toho dlouhého stání pořádně bolí nohy, ale pokud k tomu ještě před operací poctivě dodržují pitný režim, tak si asi každý dokáže představit, jak perné chvilky mohou prožívat během ní. Nad otevřeným hrudníkem si člověk zkrátka čůrpauzu neudělá…
Nedávno jsem narazila na to, že podobný problém řeší třeba i strojvůdci. V lokomotivě totiž překvapivě žádný záchod není. Docela dobře jsou na tom ti, kteří řídí nákladní vlak, nebo osobák. Ty přeci jen zastavují poměrně často, takže v případě potřeby lze problém vyřešit. Ale pokud má někdo za svojí lokomotivou mezinárodní expres, který na cestě z Prahy do Vídně zastavuje třikrát a vždy jen na jednu až dvě minuty, tak tam už se to řeší hůř. Když dojde na lámání chleba, a potřeba je natolik urgentní, že její nevykonání hrozí ztrátou důstojnosti dotyčného strojvůdce, tak je nejspíš možné zastavit i takový vlak někde „na mezi“. Ale dráhy z toho asi nadšením skákat nebudou. Osobně jsem takové zastavení vlaku zažila jen jednou, a to ještě z důvodu nikoliv primárně vyměšovacích, ale pomoci (naštěstí lehce) zraněnému cyklistovi, kterého na souběžné komunikaci odhodil nějaký řidič svým vozem do škarpy.
Je zajímavé, jak právě otázka „kam chodíte čůrat“ zajímá posluchače při různých besedách. Pamatuji se, jak na ni odpovídal jakýsi horolezec specializující se na náročné mnohahodinové nebo i několikadenní výstupy po vysokých kolmých stěnách. Nepřekvapivě sdělil, že se nikterak nežinýruje a pro tyto účely používá působení gravitačního zákona, podle kterého jak moč, tak exkrementy padají vždy shora dolů. Což je prý jeden z důvodů, proč chce při těchto výstupech každý lézt nahoru jako první a dolů slézat jako poslední.
Další profese, kde musí člověk umět plánovat svoje vyměšovací pochody, jsou ty, kde musí být stále jiným na očích. Těch je celá řada. Od příslušníků čestné stráže až po herce, co „nesleze z pódia“. Vzpomínám si, že i mne jednou taková perná chvilka postihla, když jsem moderovala nějakou konferenci a svůj pitný režim jsem nepřizpůsobila tomu, že každý cyklus přednášek trval přes dvě hodiny. Ale zažila jsem i záludnější chvilku. To když jsem se v jednom poobědovém bloku podívala do sálu a zjistila jsem, že jediní dva lidé, kteří jsou v tu chvíli vzhůru, jsem já a přednášející. A na vlastní oka pocítila, jak je spánek nakažlivý…
Jo, jo… Těch profesí, kde se člověk „ani nevyčůrá“ je docela požehnaně. A tak stejně jako láká zmiňovaná pojišťovna na to, že je u ní každý vlastního vyměšování pánem, by mohly třeba dráhy inzerovat, že jejich lokomotivy mají záchody, a divadla to, že hrají jen hry s častými přestávkami. Jenom v těch nemocnicích se toho asi moc vymyslet nedá. Ale třeba jednou pomůže robotizace. Takový robot totiž na záchod nepotřebuje…
Tento článek nevyjadřuje názor společnosti Creasoft.
Kateřina Lhotská
vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny
stříbrná blogerka v kategorii Nováček roku 2018 serveru iDNES
RSS
Přebírání zpráv
