Pandemie, nerovnost a dluhy

Značný ohlas vzbudilo nedávné zamyšlení Martina Wolfa. Ten na svých domovských stránkách Financial Times jednoduše propojil tématiku příjmové nerovnosti a dluhů. Pokud by se nám zdálo, že nyní máme na práci lepší věci, propadli bychom omylu. Současný vývoj totiž tyto dvě oblasti ještě více hrotí: Dluhy začínají růst prudším tempem, pandemie a krize dopadá zejména na ty nejchudší a dluhy i nerovnost tak nemíří směrem, který bychom asi preferovali. Dovolím si dílo pana Wolfa svými slovy prezentovat s několika dodatečnými poznámkami.

Pan Wolf poukazuje na to, že ve Spojených státech a řadě dalších zemí dlouhodobě roste příjmová nerovnost. Ta nejbohatší část společnosti tak vydělává stále více, příjmy té chudší zaostávají. Ta první skupina přitom stále více spoří, což je asi pochopitelné. Ve svých občasných úvahách o dluzích tu mimo jiné poukazuji na to, že pokud přemýšlíme o „dělání dluhů“, měli bychom zároveň přemýšlet o „dělání úspor“. Bohatí lidé tedy z tohoto pohledu „dělají úspory“ a rukou společnou tak vytváří dluhy s těmi chudšími, kteří si od nich půjčují a nevyužité příjmy bohatších recyklují zpět do ekonomiky.

Pokud v nás tento pohled na situaci nebudí tenze a ztotožníme se s ním, dospějeme rychle k tomu, že příjmová nerovnost zvyšuje fragilitu společnosti přímo, ale i přes finanční systém (tj., přes růst dluhů). Pan Wolf se nevěnuje tomu, proč vlastně nerovnost dlouhodobě roste a není divu – jde o obsáhlé téma. Dovolím si jen krátce zmínit, že příčinou může být rostoucí tržní síla velkých korporací, celkově vyšší koncentrace firem na trzích, či třeba robotizace, nebo globalizace.

Pan Wolf si následně klade otázku, co s vysokými dluhy. V první řadě navrhuje, aby byly odstraněny všechny přímé i nepřímé pobídky zadlužování firem (včetně systému zdanění), které by podle něj měly mnohem více používat akciový kapitál namísto dluhů. Tato poznámka nám mimochodem ukazuje i jednu podstatnou a někdy opomíjenou věc: Problém s dluhy není možná ani tak v tom, jak velký objem příjmů jedněch převádí na výdaje druhých. Komplikace nastává ve chvíli, kdy je tak činěno „pevným“ závazkem, který ignoruje neustále se měnící svět. A svět se pak náhle změní. Jinak řečeno, převádět úspory jedněch na výdaje druhých můžeme, ale radši instrumenty flexibilními – tj., akciemi, vládními obligacemi provázanými s vývojem HDP a podobně.

Pan Wolf ale dodává, že ani masivní prohazování dluhů za akcie u firem problém s celkovými dluhy nevyřeší. Píše, že se vlády mohou dál zadlužovat, ale v určitý moment to povede k vládním defaultům. Nebo je tu ještě jedna možnost, jejíž logika se odvíjí od toho, co bylo napsáno v úvodu. Pak bychom ale museli daněmi brát tam, kde se dobrovolně nedává a to je věc mírně řečeno ošemetná. Urychleně bychom tak možná mohli alespoň dělat to nejméně kontroverzní a společnost dělící - třeba přecházet na ony s HDP provázané obligace*, na zflexibilnění pravých stran firemních rozvah a podobně. A stále tu je (či hlavně tu je) onen Einsteinův (a nejen jeho) postřeh, který jsem zmiňoval v pondělí.

*Psal jsem tu o nich nedávno v souvislosti s návrhy Roberta Shillera, který patří mezi jejich zastánce. Nejde přitom o žádnou novou myšlenku, byť v praxi je zatím až na vzácné výjimky nenajdeme. Otázkou je, zda proti nim existují skutečně relevantní výhrady, či zda jsou stále vzácností hlavně kvůli setrvačnosti a rigiditě systému přebíjející jejich přednosti. Mezi hlavní výhrady bychom zřejmě mohli zařadit naší potřebu a poptávku po instrumentech s pevně definovanými příjmy. Jenže to jsme opět u toho, že takové instrumenty nasazujeme na neustále se měnící svět (a toky hotovosti) a tudíž z toho musí nutně vznikat čas od času frikce: Když se svět změní příliš na to, aby byla ona vysněná „pevnost“ udržitelná. Hledáme jí totiž na špatném místě.