Sedláková: Děti ze znevýhodněných rodin teď ze vzdělávání vypadly

Podle Markéty Sedlákové z Pedagogické fakulty MU koronavirová krize ještě více rozevřela nůžky v českém vzdělávacím systému.

Chození do školy dětem v posledních týdnech nahradilo sezení doma u počítače a fyzickou paní učitelku její sledování přes výukový program. Tedy těm, co mají doma počítač nebo vůbec nějaký koutek k učení. Není to samozřejmost. Podle Markéty Sedlákové, která na Pedagogické fakultě MU koordinuje doučování v sociálně znevýhodněných rodinách, pandemie zapříčinila, že to mají tyto děti s přístupem ke vzdělání zase složitější než kdokoliv jiný.

Pedagogická fakulta posílala na začátku tohoto semestru do brněnských sociálně znevýhodněných rodin přes 270 studentů a dalších 50 studentů mířilo do rodin v jiných částech republiky. Právě oni se snažili neutralizovat rozdíly v podmínkách, které děti v různých rodinách pro vzdělávání mají. Situace kolem koronaviru ale vše velmi zkomplikovala.

Jak se nouzový stav promítl do fungování sociálně znevýhodněných rodin a toho, jak se můžou děti z nich doučovat?
Jak se zpřísňovaly podmínky, tak jsme upravovali fungování praxí našich studentů. Původně jsme mysleli, že jich hodně zůstane v užším kontaktu s rodinami, kde působili. Jak se ale zrušila kontaktní výuka na univerzitě, většina studentů z Brna celkem pochopitelně odjela. Začali pomáhat ve svém okolí, čehož si moc vážím. V důsledku toho se ale stalo, že sociálně znevýhodněné rodiny zůstaly bez doučování.

Dokážete to doložit na číslech?
Můj odhad je, že s původní rodinou zůstalo asi deset procent našich studentů. Jsou takoví, kteří do nich pořád dochází, a někteří zůstali aspoň na dálku. Některé rodiny ale v počáteční panice odmítaly, aby k nim někdo chodil.

Jak se „vašim“ dětem změnila výuka?
Praktická výuka se dnes liší v závislosti na podmínkách. Nejvíc působíme v romských rodinách s různými problémy, ale také v rodinách cizinců, u kterých přejít na online formu doučování nebyl takový problém. U rodin sociálně znevýhodněných jde hlavně o ekonomické hledisko, nemají techniku a internetové připojení.

Dá se to řešit?
Ze svého okolí vím, že docela dobře se k tomu postavily školy, které jsou na vzdělávání sociálně znevýhodněných žáků zvyklé. Třeba škola Osmec na náměstí 28. října je v podstatě segregovaná romská škola. Tam jsou zvyklí, že musí o vzdělávání přemýšlet jinak. Proto jejich učitelé začali v podstatě hned nechávat vytisknuté materiály roztříděné podle ročníků a školních předmětů ve složkách před školou. Rodiče si tam pro ně mohli dojít a zase je tam po vypracování odevzdat.

Je ale možné se spolehnout na to, že si pro ně rodiče dojdou?
Právě že ne. Tady je jasně vidět, jak teď v těchto rodinách školství systémově selhává, protože dítě je závislé na domácí přípravě. Podnětné prostředí a rodiče, kteří ve vzdělání vidí velkou hodnotu, dokážou dítě náležitě podpořit. Děti ze znevýhodněného prostředí ale podporu rodiny, pomůcky nebo klid na práci nemají. Jejich rodiče situaci nezvládají. V počátcích domácí výuky se v běžných školách hodně věcí řešilo telefonicky.

Jak si ale chcete volat s rodinou, kde je třeba jen jeden telefon, který různě koluje? Další věc je, že pro neromské nesegregované školy je těžké výuku individualizovat. Pokud mají většinu „běžných“ dětí, zadají látku přes nějaký vzdělávací program. Pokud ho ale některé dítě nemá dostupný, běžná škola, která se teď musela rychle přeorientovat na novou formu výuky, nemá prostor to řešit. Takže tyto děti znovu vypadávají ze systému.

Specializované školy typu Osmec jsou flexibilnější, protože musí ve flexibilním módu fungovat celý rok. Najednou se ale flexibilita chce i po těch ostatních, což je v tom náporu problém. Částečně to začaly suplovat až neziskovky.

O současné elektronizaci výuky se mluví jako o velké příležitosti. Není to ale u znevýhodněných dětí spíš naopak?
Určitě, ještě víc se tím rozevírají nůžky. Vidím v tom ale i příležitost znovu se systémově podívat na to, jak děti podpořit a jak vyrovnávat vzdělávací příležitosti. Když si vezmu naše žáky z rodin cizinců, u nich se ukázal jiný problém. Jejich rodiče často česky nemluví, ale ony už do českých škol chodí, zvládají se v nich domluvit. Když jsou teď ale doma, s úkoly z matematiky zadávané složitým a odborným českým jazykem jim rodiče nepomůžou.

Teď ale asi nemá cenu tisknout část učebnic v angličtině, ne?
Je pravda, že to asi není problém, který by nás pálil nejvíc. V otázce vzdělávání žáků cizinců si ale myslím, že by českému školství pomohlo, kdyby nebylo tolik zatíženo nacionální perspektivou. Nemyslím to nijak zle vůči českým zvykům a jazyku, ale máme až příliš pocit, že „český diskurz“ je jediný, který by ve vzdělávání měl být přítomen. My totiž ve všech materiálech hlavně pro nejmenší akcentujeme české zvyky a obecně češství, což na jednu stranu dává smysl, ale některé děti se tak ocitají v cizím světě.

Žáci romského původu nejsou cizinci, ale vyrůstají v odlišném jazykovém kódu, doma na sebe často mluví romsky. Silná nacionální perspektiva ovšem způsobuje, že vzdělávací úkoly nezvládají. Krize nám tak dala prostor zase přemýšlet nad systémem vzdělávání, a to je dobrým znakem pro potenciální změnu. Osobně vidím cestu i v podpoře učitelů a jejich profesní a osobnostní přípravě.