Vězňové se sepjatýma rukama - nálet Drážďany únor 1945, Míšeň, Lipsko duben 1945 / Zážitky kandidáta smrti (5)

Měl jsem býti popraven před vánocemi. Že se tak nestalo, vysvětluji si tím, že členové rozvětvené organisace byli stále schytáváni a nás si ještě drželi pro případné svědectví. Po každé, když v týdnu uplynul den poprav, ulevilo se mně a měl jsem zase o nový týden svůj bídný život sice, ale přece jen život, prodloužen.

O dalším mém osudu rozhodl veliký nálet na Drážďany. Bylo to v noci z 13. na 14. února, kdy naše věznice byla částečně zasažena. Při poplachu nás dozorci uzamkli a závory zastrčili, sami se ukryli ve sklepeních. Byl jsem v nejvyšším, pátém, poschodí. Této noci byla sousední věznice Matylda úplně zničena, takže z 1000 vězňů přišlo k nám jen 21. Přes 100 vězňů uhořelo, ostatní utekli. Den nato dne 14. února dopoledne byl znovu veliký nálet, při které bylo naše křídlo věznice zasaženo. Bylo to hotové peklo. Budova měla až půlmetrové výkyvy. Viděl jsem vězně klečet se sepjatýma rukama a modlit se. V nastalém chaosu rozbili nám vězňové, konající strážní službu na chodbách, sekerami dveře, rozbili mně pouta na rukou, přeřezali pás a vysvobodili. Pobíhali jsme zmateně po chodbách, nenašli jsme však východu, vše bylo zasypáno. Konečně nás vyvedli zbylí dozorci a shromáždili na dvoře. Tamtéž přišli zbytky z ostatních věznic. Bylo nás asi 1500. Drážďany byly tímto posledním útokem srovnány se zemí.

Nastalo pořizování seznamů a tu jsem na volání svého jména nereagoval a přihlásil jsme se na jméno jiného, o němž jsem věděl, že uhořel na Matyldě. Hlavně měli spadeno na kandidáty smrti, jichž seznam zachránili, neboť ostatní seznamy i s podobenkami shořely. Také bylo pro mně štěstím, že všichni dozorci z mého oddělení zahynuli a nemohl jsem býti poznán. Spoluvězni mně neprozradili.

Nato nás vedli pod ozbrojenou stráží 26 km pěšky do Míšně, kam jsme se slabostí sotva dovlekli 16. února. Do 21. února jsme spali na půdě v prachu plném hmyzu, nemytí a hladoví, a pak jsme byli odvedeni do vězení v Lipsku. Dne 27. února byl zase veliký nálet na Lipsko. Naše vězeňská kuchyně byla rozbita, okolní budovy úplně zničeny a rozmetány, sami jsme vyvázli jen zázrakem. Teď jsem již byl veden jako vyšetřovanec bez pout.

Dne 6. dubna a desáté hodině dopoledne byl opět nálet na Lipsko, okolo věznice je vše v plamenech. Vyrážíme tělesy ústředního topení dveře a utíkáme na chodbu. Dole hořelo, ale věznice byla celkem ušetřena. Jsme znovu zavíráni do cel po 4 až 5. Trpíme nevýslovně hladem, jíme jen řepu a vodu. Jsem kost a kůže, vážím již jen 45 kg. Veškeré chloupky na těle vypadaly podvýživou. Nevnímám okolí, závanem větru se potácím, do schodů nemůžu slabostí stoupat.

Hlas, 20. června 1945, strana 3

Další části zde:   
Z vězení do vězení (1)   
V poutech do kobky hrůzy (2)   
Každý týden byly popravy (3)   
Ze sekyrárny na svobodu (4)