Kdysi zatracovaná ekonomická doktrína teď začíná být v kurzu

Skoro nikdo si dnes nemyslí, že by centrální banky dokázaly svými současnými nástroji uzdravit stagnující světovou ekonomiku. A proto se objevují snahy přijít s novými. Ty mají jedno společné: Kdysi všemocní centrální bankéři teď budou mít menší roli a budou spolupracovat s vládami.

To bylo kdysi tabu. Částečně proto, že by to narušilo nezávislost měnové politiky na politice jako takové. Navíc historie je plná případů, ve kterých smazání hranice mezi centrální bankou a státní pokladnou vedlo k nespoutané inflaci.

Nyní ale hrozí naopak deflace. Podle nastupujícího konsensu bude potřeba bojovat s dalším poklesem přímými a trvalými injekcemi hotovosti (tzv. „penězmi z vrtulníku“), na což se centrální banky samy nezmůžou.

Teď je řada na vládě

Tvůrci měnové politiky mohou podpořit soukromé aktéry, aby více utráceli nebo investovali tím, že zlevní úvěry. Úrokové sazby ale již narazily na tvrdé dno a kreditní karty jsou vyždímané. V éře ultra nízkých úrokových sazeb je proto řada na vládě, aby si začala půjčovat. Tím, že vlády otevřou kohoutky, mohou výdaje téct přímo do ekonomiky, podporovat kupní sílu spotřebitelů a skrze daně i firmy.

Vlády jsou ale často kritizovány za to, že jsou ve fiskální podpoře příliš pomalé. Většinou potřebují schválení stovek poslanců, kteří se mohou bát navyšování státního dluhu. Centrální banky naopak mohou jednat rychleji.

Jedním z řešení je tyto instituce skombinovat. Centrální banky by mohly poskytovat peníze na financování vládních schodků rozpočtu. Hlavním problémem podle BlackRocku je, aby si centrální banky zachovaly svou nezávislost a měly možnost dupnout na brzdu, jakmile by se vládní výdaje utrhly z kontroly.

Dalším z návrhů je vytvořit pohotovostní fiskální fond, který by centrální banky mohly aktivovat, jakmile by se inflace dostala nebezpečně pod cíl a nebyl by prostor pro snižování sazeb. Kohoutek by se pak automaticky zavřel, jakmile by se ceny vrátily zpět.

Hybatelé změny myšlení

Kromě nedostatku měnové munice je dalším důvodem pro změnu i prohlubující se nerovnost, zejména po finanční krizi z roku 2008. Centrální banky vedle stanovování úrokových měr podporují i finanční aktiva, čímž se staly předmětem kritiky, že jejich politika pomáhá nejvíce bohatým a jde za hranice svých kompetencí.

Dalším důvodem je také to, že doktrína nezávislosti centrálních bank byla vytvořena v době rostoucích cen. Ale bohaté země nyní čelí opačnému problému – deflaci.

Podle moderní měnové teorie jsou vládní výdaje a daně lepším nástrojem k řízení ekonomiky než úrokové sazby. Tato teorie, která si získává čím dál větší oblibu, je ohledně financování schodků rozpočtu mnohem shovívavější. Nepředstavují pro ní větší rozdíl než prodávání dluhopisů.

V praxi nicméně spolupráce mezi politiky a technokraty vedla k napjatým vztahům. Příkladem mohou být útoky amerického prezidenta Donalda Trumpa na šéfa Fedu Jeroma Powella anebo neshody šéfa britské centrální banky Marka Carneyho s politiky, kteří jsou pro brexit (např. s premiérem Borisem Johnsonem).

Oči se upírají na Japonsko

Japonsko bylo první zemí, která snížila sazby na nulu a poprvé zkusila kvantitativní uvolňování. Klíčovým hráčem v plánu japonského premiéra Šinza Abého na podporu ekonomiky mixem měnového a fiskálního stimulu je právě japonská centrální banka. Ta drží 43 % národního dluhu. Vzhledem k úzké spolupráci s vládou to může být japonská centrální banka, kdo poskytne nový náčrt i této teorie centrálního bankovnictví.

„Nezávislost centrální banky se čím dál více zdá být krátkou epizodou v historii,“ řekl Joachim Fels, světový ekonomický poradce pro Pacific Investment Management. „Ať se Vám to líbí, nebo ne, zvykněte si na nový normál závislých centrálních bank.“

Zdroj: Bloomberg