Jak Johnson přitížil i Draghimu

Chaos nad chaos. I tak lze vystihnout uplynulý týden v britské politice. Premiér Boris Johnson během něj vršil porážku nad porážku. Nic zásadního neprosadil. Pravděpodobnost tvrdého brexitu ke konci příštího měsíce proto v uplynulých sedmi dnech dramaticky spadla. To zajímá i evropské centrální bankéře, kteří už zítra přelomově rozhodnou o tom, jak se eurozóna popasuje s ekonomickými riziky, která se už delší dobu vrší jako Johnsonovy porážky. Tvrdý brexit je přitom centrálním bankéřům rizikem klíčovým.

Když se britští poslanci minulý týden po prázdninách vraceli do svých lavic, byla pravděpodobnost letošního brexitu zhruba 55 procent. Alespoň tak ji agentura Bloomberg vypočítala na základě sázkových kursů. Nyní ta samá pravděpodobnost činí už jen 37 procent. Přesně třetinové šance pak sázkaři dávají brexitu v příštím roce (ještě před týdnem přitom takové variantě přisuzovali jen pětinovou pravděpodobnost) a bezmála čtvrtinové tomu, že k němu dojde až v roce 2022 nebo později. Rovněž pravděpodobnost tvrdého brexitu – tj. vystoupení Británie z EU bez dohody – citelně poklesla, když nyní činí jen 23 procent. Pro srovnání, loni ve druhé polovině září přechodně vystoupala až nad 75 procent.

Johnson o prázdninách dával zřetelně najevo, že chce brexit za každou cenu ke konci října, a nepůjde-li to jinak, klidně i bez dohody. Jeho taktika hry na tvrďáka, která měla Brusel přimět k ústupkům na poslední chvíli, tedy zatím ani za mák neuspívá. Sázkaři mu o tom vystavují jasné osvědčení. Britský premiér prostě hodlal „zválcovat“ parlament, silově prosadit svoji, a pak se s rozjetým válcem vydat na Brusel. Nebyl bez šance. Brusel, resp. zbytek Evropské unie tvrdým brexitem totiž také riskuje hodně, a ne že ne.

Vezměme si jenom klíčové německé automobilky – BMW, Mercedes a Volkswagen. Z EU ročně vyvezou na britské ostrovy kolem 800 tisíc aut, za nějakých 27 miliard eur. V případě tvrdého brexitu by ze dne na den bylo na tato auta uvaleno desetiprocentní clo, v souladu s pravidly Světové obchodní organizace. K tomu by se dále citelně propadla libra. Takže britský spotřebitel by se svojí znatelně oslabenou měnou měl náhle kupovat třeba až o desetinu dražší vozy (pokud by si o část cla automobilky ponížily marže, sice by tím utlumily propad poptávky, ale stejně by se jim nahlodal zisk). Je zřejmé, že by jeho zájem o ně razantně poklesl. Pro německé a v Německu vyrábějící automobilky jako Ford a Vauxhall, které na ostrovy letos dohromady exportují asi milion aut, je přitom Británie historicky jakousi „dojnou krávou“. Tedy prakticky nenahraditelným trhem, kde vykazují nadprůměrnou ziskovost, a to díky poměrně vysokým maržím a silné libře.

Není divu, že Německá průmyslová a obchodní komora mocně varuje: na britském odbytu podle ní v Německu závisí 750 tisíc pracovních míst. Netřeba dodávat, že Británie je „dojnou krávou“ také pro další země EU, včetně Česka. Tuzemské automobilky a subdodavatelé do Spojeného království ve velkém exportují jak přímo, tak nepřímo, často právě přes Německo.

Brexit bez dohody je tak zásadním ekonomickým rizikem i pro země, které v Unii setrvávají. Mezi ekonomy panuje poměrně široká shoda, že nezvládnuté vystoupení Británie z EU je v současnosti druhou největší hrozbou pro hospodářství eurozóny, hned po obchodní válce Spojených států a Číny a souvisejícím stupňujícím se napětí v mezinárodních obchodních vztazích. Evropská centrální banka tak při svém zasedání tento čtvrtek bude vývoj kolem brexitu brát nepochybně silně za zřetel. Jde o hodně.

Končící šéf ECB Mario Draghi se v těchto dnech ocitl pod takovým tlakem svých kolegů, jaký za svoji už takřka osmiletou kariéru v čele instituce nepamatuje. Převážně šéfové centrálních bank fiskálně odpovědnějších zemí eurozóny, jako je Německo, Nizozemsko či Estonsko, na něj naléhají, aby se nepouštěl do dalšího dobrodružství jménem „kvantitativní uvolňování“. V minulých dnech se k nim přidal dokonce francouzský centrální bankéř číslo jedna, Francois Villeroy de Galhau.

Draghi sice může prosadit svoji a přes odpor řady svých kolegů a další vlnu rozsáhlého nákupu dluhopisů a dalších cenných papírů odmávnout, avšak riskuje tím důvěryhodnost, a dokonce legitimitu konání Evropské centrální banky. Postoj Francie je přitom klíčový. Když Draghi před čtyřmi lety spouštěl tehdejší kvantitativní uvolňování, Německo, Nizozemsko či Estonsko byly jako nyní proti, avšak podporu Francie měl. V Německu, Nizozemsku a Francii žije polovina obyvatel eurozóny a trojlístek současně vytváří polovinu jejího hrubého domácího produktu. Draghimu nakonec nemusí zbýt nic jiného, než aby své oponenty prostě převálcoval – jeho šance, že se mu to podaří, jsou ovšem neskonale větší než ty Johnsonovy.

Nicméně Johnsonovo několikeré fiasko minulého týdne Draghimu pozici neusnadňuje. Pokud by britský premiér prosadil, co chtěl, a pravděpodobnost tvrdého brexitu k 31. říjnu tak navýšil, šéf Evropské centrální banky mohl získat opravdu pádný argument pro rychlé spuštění kvantitativního uvolňování: bezprostřední hrozbu tvrdého brexitu. Takto ovšem Johnson přitížil sobě a svým způsobem právě i Draghimu. 

Lukáš Kovanda, Ph.D.