Pro blaho státu i lidu

"... vlastnictví každého jednotlivce je možné jen díky státu, a proto by vlastnictví po smrti vlastníka mělo zaniknout a majetek by měl přejít na stát." Podruhé představujeme knihu Antonie Doležalové A History of Czech Economic Thought, kterou vydalo nakladatelství Routledge v Londýně. Po velkých školách - skotské, německé, americké, je české ekonomické myšlení první, které nakladatelství do své serie o ekonomickém myšlení zařadilo. Následující ukázka je z druhé kapitoly, která se věnuje období od konce třicetileté války do roku 1882. (Text je zkrácenou verzí příslušných kapitol)

Kapitola 2.
Mezi povoláním a posláním: od osvícenství k institucionalizaci ekonomie

‘Naprosto nečekaně jsem na tomto místě našel učence otevřené osvícenství, a překvapivě také zdatné mozky.’ (G.Forster píše S.Th.Sömmeringovi 26. července 1784 z Prahy)

Kdyby někdo, kdo žil v Rudolfinské Praze navštívil Alžbětinský Londýn, nezaznamenal by zřejmě žádný zásadní rozdíl. Třicetiletá válka tento stav dramaticky změnila. Přímým produktem války byla nejen rekatolizace, ale také upevnění ekonomiky založené na velkostatku, který ještě pevněji než dřívě svázal rolníky systémem roboty a vedl ke vzniku tzv. druhého nevolnictví. Jakkoli se panovníci pokoušeli tuto situaci řešit tzv. robotními patenty, v nichž se usilovali skloubit finanční zájem státu, ochranu feudálních privilegií šlechty a pacifikovat rebelující nevolníky, česká aristokracie bránila efektivním změnám systému tak urputným způsobem, že teprve po roce 1781 už poddaní nemuseli své pány žádat o povolení k sňatku, stěhování či studiu. Tíživá ekonomická situace změnila také společenský kontext, ve kterém se rozvíjela věda a rodily se nové ekonomické myšlenky.

Vznik ekonomie jako oboru vědeckého zkoumání nebyl v Čechách výsledkem úsilí jednoho mimořádného ducha, ale ducha osvícenství, který prorostl intelektuální vrstvy společnosti i vládnoucí struktury. Měl čtyři zdroje: Aristotelskou vědu, zkoumání v přírodních vědách, poznávání přírodního bohatství habsburského teritoria, ale také dědictví české reformace, jejíž díla byla šířena díky vynálezu knihtisku. Tyto zdroje v jedinečném synkretismu generovaly v období, které v české historiografii stále nese označení 'doba temna’, intelektuální kvas, z nějž vyrostly tak různorodé plody jako vášnivý alchymista se smyslem pro ekonomické úvahy, z něhož si později budou utahovat, že si často spálil hubu na ‘dvorské’ polívčičce a on sám naopak jednoho ze svých nástupců označí za ‘jednu takovou ignorantskou věc’. Ale také vážení univerzitní profesoři, jejichž disputace navštěvovala sama císařovna Marie Terezie, kněz, jehož dílo je důkazem katolického ethosu v českém osvícenství, šlechtic, který jako první přišel s nápadem ekonomii matematizovat. Ale také sociální reformátoři, první statistici, první utopisté, první propagátoři liberalismu i družstevnictví. Interdisciplinarita, katolický ethos a kritická reflexe mezí osvícenství i programu národního obrození se spojí v díle posledního z této řady dnes téměř zapomenutých myslitelů, hledajících zdroje blahobytu, pokroku a obyčejného lidského štěstí v zaostalých nevolnických Čechách, kteří věřili v důležitost jak vzdělání, tak morálky pro ekonomický rozvoj.

Bernard Bolzano a katolický etos osvícenství

Bernard Bolzano (1781-1848) je důkazem katolického étosu osvícenství v českých zemích. Tento matematik, logik, filosof, ale především teolog, ovlivnil celou jednu generaci studentů pražské univerzity - jako kazatel v univerzitním kostele u Sv. Salvátora. Ve svých kázáních spojoval výklad písma s výkladem nejnovějších směrů sociálního myšlení a vlastními originálními myšlenkami, které se na další sto let staly inspirací každého sociálního myslitele v českých zemích. Výrazně však také ovlivnil široké spektrum svých současníků z jiných oblastí společenského a vědeckého života, se kterými udržoval přátelské vztahy.

Spis O nejlepším státě je textem, z nějž k nám promlouvají Bolzanovy ekonomické názory. Lépe řečeno, v němž ekonomie a její principy jsou základními stavebními prvky výkladu spravedlivé společnosti, jejího uspořádání a fungování. Ovlivněný J.J.Becherem, kameralismem i sociální rovinou církevního učení projektuje Bolzano společnost, jaká by měla být. Svou formou kniha připomíná středověké teologické spisy, když autor vrší pozitivní výklad, námitky proti němu a vyvracení námitek. Nelze sice vyloučit, že byl Bolzano ovlivněn také dobovými autory, odkazy na ně však scházejí. Necituje ani Saint-Simona, jehož Nové křesťanství z roku 1825 text na mnoha místech připomíná.

Jeho nová společnost má v prvé řadě překonat retardující feudalismus, vzájemnou nesnášenlivost (náboženskou i národnostní) a nespravedlivé rozdělení majetku. Mají v ní být zrovnoprávněny ženy i nemanželské děti, uznána možnost rozluky manželství, provedena odluka církve od státu a odstraněny všechny feudální tituly. Bolzano odmítal názor, že by stávající poměry byly výsledkem boží vůle, a jeho osvícenská povaha mu dávala připustit, že pokrok je možný. Společnost v jeho nejlepším státě měla být reformována podle vzoru prvotních křesťanů. Nikoli cestou revoluce, ale pomalými reformami v dlouhém časovém úseku, aby je mohla přijmout celá společnost. Bolzanova představa společnosti je jen omezeně demokratická - plná politická práva přiznává pouze vzdělaným členům, kteří jsou svým rozhodováním schopni přispět k prospěchu celku, protože pod zorným úhlem obecného blaha má být řízena veškerá činnost státu. A jakkoliv jde o politicko-správní spis a z 250 stran je ekonomickým otázkám na první pohled věnováno jenom okolo padesáti stran, výklad fungování společnosti je založen na navýsost ekonomické (moderní) kategorii: vlastnictví.

Bolzano sice neodmítá soukromé vlastnictví zcela, ale tím, že Rousseauovsky označuje za zdroj veškeré společenské nespravedlnosti jeho rozdělení, vymezuje mu zcela nepatrný prostor: “Věc nějaká buď jenom tehdy prohlášena za majetek soukromý, je-li prospěšnější celku, aby přiznal jednotlivci to právo vlastnické, než aby mu je odepřel”. Jeho pojetí vlastnictví vychází z myšlenky, že vlastnictví každého jednotlivce je možné jen díky státu, a proto by vlastnictví po smrti vlastníka mělo zaniknout a majetek by měl přejít na stát. Příklady, které k tomu uvádí, jsou skutečně kuriózní - slepec, který už nikdy neuvidí, nemůže vlastnit obrazy, ty mají být dány k radosti všem; slepec už také nepotřebuje vlastnit brýle, které potřeboval dříve, proto je má odevzdat státu. I k možnosti vyvlastnění bez náhrady má příklad: když nemocný soused potřebuje ovoce z vedlejší zahrady, stát může toto ovoce vyvlastnit, aby je nemocný mohl sníst. Do důsledků promýšlený princip společenské smlouvy a kritika dobové praxe fideikomisu jej přivádí k radikálnímu odmítnutí dědického práva. Zdůrazňuje přitom morální stránku věci: dědictví je morálním nebezpečím, protože vede ke zlenivění mladé generace. V jeho slovech, že kvůli dědictví tráví mladí lidé své “mládí - drahocenný čas k nabytí užitečných vědomostí - jen v zahálce a v nečinnosti ubíjí“, slyšíme pozdějšího G.B Shawa a další fabiánce. Morální aspekt má také Bolzanova teze, že bohatý člověk se sám rozhoduje, zda své bohatství využije k dobru nebo zlu a zároveň zneužívá almužny jako záruky věčné blaženosti. O půl století později využije Albín Bráf tuto myšlenku ve svém slavném spisu Almužna nebo mzda, kde prokazuje (ve shodě s Bolzanem), že každý by měl mít možnost žít nikoliv z almužny, ale z platu za svou práci.

Omezení principu soukromého vlastnictví vede k tomu, že v jeho nejlepším státě má stát mít monopol na veškerou nakladatelskou a vědeckou činnost, mají mu patřit vynálezy, umělecká díla i přírodní bohatství. V této souvislosti sdílel Becherovo přesvědčení, že české země oplývají dostatečným bohatstvím, aby uživily veškeré své obyvatelstvo. Volá po zásazích veřejné moci do nakládání s majetkem, do koupí a prodejů, do stanovení ceny, vylučuje soukromý úvěr a vyhrazuje tuto činnost veřejným institucím, v nichž všechny vklady mají být nízko úročené (1/2 %), zakazuje dokonce půjčování věcí mezi lidmi včetně knih, stejně jako hrabě Buquoy navrhuje využívat ve vnitřním obchodě papírové peníze a kovové přenechat pouze pro potřeby mezinárodního obchodu. Pozemkové vlastnictví stejně jako vlastnictví domů, bytů a průmyslových závodů navrhuje předat do rukou pospolitostí těch, kdo v nich žijí nebo pracují.

Povinností státu má přitom být nejen zabezpečit svým občanům zdravé a dostačující bydlení (za vyloučení jakéhokoliv luxusu), ale také zákonem upravit podíly vlastníků na výnosech výroby a dokonce sanovat nezaviněné ztráty (např. v důsledku klimatických vlivů). Protože ve vztahu k práci a odměny za ni zastává stanovisko “každému podle jeho zásluh”, navrhuje zavést povinnost pracovat, a tak donutit k práci i lenochy a odpustit tuto povinnost pouze nemocným, dětem a přestárlým. Stát má zároveň organizovat pracovní trh a zabránit tak nedostatkům a přebytkům práce, a tudíž nezaměstnanosti, a zároveň zakázat zbytečná zaměstnání. Nepřekvapí, že za zbytečné považuje práce, které mohou vykonávat stroje, a práce, které slouží marnivosti, přepychu a dalším “škodlivým” sklonům. Ovšem nejvíce zbytečnou práci vidí v obchodě: “A tu nápadno jest především už to množství lidí [zaměstnaných obchodem - AD], dále to, že značný počet z nich většinu času tráví nečinně (např. zřízenci a prodavači v krámě - čekajíc, až se kupec dostaví), a že konečně, pokud se týká majetku a příjmů této části občanstva, jest obojí tak nestejné a měnlivé, že někdy nahromadí bohatství až nesmírné, jindy pak - mnohdy obratem - se stanou nejen žebráky, ale strhnou v záhubu i na sta jiných.” Bolzanův lék je jasný - prohlásit obchod za státní monopol (tzv. dům obchodu) a dát zaměstnancům stálý plat. Tím se zároveň podle něj dosáhne snížení cen, rovnoměrnějšího rozdělení příjmů výrobců, na které se může nasadit kontrola kvality. Zkrátka, v jeho nejlepším státě se práce - pod dohledem státu - stává zdrojem radosti, je osvobozena od útlaku a zotročování, a práce duchovní se střídá s tělesnou. Proto také navrhuje státem zřídit tzv. zábavné pracovní domy, jako alternativu trávení volného času v hospodách.

Dodejme, že jeho teoretické názory měly své praktické implikace - když knižně vydal svá kázání o dobročinnosti, výtěžek z prodeje šel na ústavy pečující o chudé. Jako nadšený zastánce družstevnictví chtěl už v roce 1831 založit v Čechách první dělnickou záložnu, ale jeho pokus ztroskotal. Stejně tak ztroskotala snaha založit školu pro výchovu dělnické mládeže podle vlastních moderních pedagogických zásad nebo návrh na vyřazení mezi-obchodu z ekonomického koloběhu. Další jeho návrhy, jako bylo zvýšení dělnických mezd a ochranné dělnické zákonodárství, se dočkaly uznání za několik desítek let.

Chtěli byste si tuto knihu přečíst celou? Zodpovězte naši soutěžní otázku a může být Vaše!

Soutěžní otázka: Proč Bolzano nejvíce kritizoval právě kupce a obchodníky?

Odpovědět na soutěžní otázku můžete do pondělí 9. 9. 2019 do 23:59, a to v diskusi pod tímto článkem, pod příspěvkem na Facebooku, anebo e-mailem na info@patria.cz. Vyhodnocení proběhne v úterý 10. 9. 2019. V případě vícero správných odpovědí rozhodne los.