Morley: Lidé zapomínají kriticky myslet

Legenda mediálních a kulturálních studií přednášela na Masarykově univerzitě.

Přes sto řečníků z celého světa se sjelo na pětadvacátý ročník mezinárodní konference IAICS 2019 (The International Association for Intercultural Communication Studies), která se konala v polovině července na Fakultě sociálních studií MU. Jedním z hlavních vystupujících byl profesor komunikačních studií David Morley, který je známý svými pracemi zaměřenými na kontext moderních komunikačních technologií a proměn společnosti. 

Jakou roli podle vás hrají moderní komunikační technologie v současné společnosti?
Technologie nás neovlivňují natolik, jak se mnohokrát prezentuje. Záleží především na nás, na našem vnímání technologií a na tom, jak moc se jimi necháme ovlivňovat. Proto je podstatné, abychom pozorně vnímali jejich vlivy a následky. Důležité jsou empirické výzkumy, které sledují chování lidí ve vztahu k novým technologiím. Jenom z nich můžeme poznat, co se opravdu děje.

Jak bychom tedy měli ke zkoumání moderních technologií přistupovat?
Záleží na tom, co konkrétně budeme zkoumat. Mám na to hezký příklad: Asi před deseti lety jsem měl doktoranda, který pracoval na své disertační práci v době, kdy nové technologie byly na první příčce veškerého bádání. Nic starého, jako je sledování televize, nebylo v módě. Všechny výzkumy se zaměřovaly na problematiku stahování, sdílení, přeposílání a podobně. Tento student na své práci pracoval pečlivě, ale po sedmi letech za mnou přišel s tím, že nedospěl k žádnému zásadnímu zjištění. Tak jsem mu navrhl, aby se vrátil úplně na začátek. Doporučil jsem mu udělat rozhovory se stejnými, nyní o sedm let staršími lidmi, protože by se u nich mohlo něco změnit.

A co se nestalo. Všichni ti lidé, kterým už nebylo osmnáct, ale pětadvacet nebo víc, se oženili a vdali, někteří už měli děti, no a co dělali po večerech? Sledovali tu starou televizi. Zkrátka a dobře už neměli najednou čas a energii na to, aby dělali všechny ty úžasné online věci, které dělali, když byli teenageři.

David Morley

Kontext nových technologií není tedy tak jednoduchý. Není to jenom o technologickém vývoji a dopadu, ale je to především o tom, jak lidé začleňují nebo nezačleňují technologie do svých životů. A ve skutečnosti je ten časový vývoj celkem předvídatelný.

Má prosazování moderních technologií v životě společnosti nějaký historický mezník?
Svůj zrod to má v 19. století u francouzského politika Henri de Saint-Simona. Ten prosazoval pozitivismus jako typ náboženství zdůrazňující fakt, že společenský vývoj je nejlepší skrze moderní technologie. Jedině ony zajistí rychlejší a lepší komunikaci, zkrátí se přesun z jednoho místa do druhého a Francie bude znovu světovou velmocí a skvělým národem. Od Saint-Simona tuto strategii převzala řada politiků a drží se jí dodnes. V současné době je typickým příkladem mínění: Dejme všem internet a zachráníme tím svět. Proč lidé stále věří politickému smýšlení praktikovanému v 19. století, to já osobně nedokážu pochopit.

Proč myslíte, že klademe technologie na první příčky našich potřeb?
Pramení to z představy, že všechno bude díky nim jednodušší, levnější a dostupnější. Dejme všem telefony a všechno bude dobré. Dobře, ale co když mají pořád hlad, co budou dělat? Sní telefon? Chci tím říct, že je to zkrátka rétorický trik, který používají politici stále dokola.

Jak by podle vás měl vypadat zodpovědný přístup k novým technologiím z pozice jednotlivce?
David Morley vstává ze židle a odchází ke své aktovce, ze které vytahuje tlačítkový mobilní telefon. Jde zpět, sedá si na židli a telefon pokládá na stůl. Toto je můj mobilní telefon. Snažím se mít jednoduchý telefon, protože si to mohu dovolit. Nikoho moc kontaktovat nepotřebuju, mám práci, ženu, vnoučata, kolem sebe vše, co potřebuju, a hezký život. Nepotřebuju ani nechci být neustále na příjmu a na internetu.

Kdybych si pořídil chytrý telefon, bylo by to pro mě spíš kontraproduktivní. Vidím to u svých dětí, čtyřicátníků, a mnohokrát nemohu uvěřit svým očím. Oni se mnou mluví a u toho píší zprávu, v tu stejnou chvíli. A nevadí jim to. Ale já si říkám: Takhle žít nechci. Lidé se snaží o multitasking, ale ve skutečnosti je to vlastně multiplacing. Jsou v jednom místě odkud píší, ale jsou také tam, odkud přichází odpověď. To je dle mého názoru frustrující.

Kam směřuje vysoké školství

Významnou část svého života jste strávil na univerzitách. Jak se díváte na britský vzdělávací systém? Doporučil byste něco, čím by se mohly české univerzity inspirovat?
Vše, co by měl český vzdělávací systém v budoucnu udělat, není rozhodně to, co učinil britský vzdělávací systém v posledních dvaceti letech.

Co bylo dřív lepší než dnes?
Když jsem nastupoval na univerzitu, neměli moji rodiče dostatečné finanční prostředky k tomu, aby mi mohli studium hradit. Ale dříve to fungovalo tak, že v případě, že neměl člověk dostatek financí, stát mu odpustil poplatky. V mém případě se mi navíc podařilo získat prospěchový grant, který mi jednak umožnil bezstarostné studium a současně jsem měl motivaci usilovat o dobré známky. Studoval jsem hlavně proto, že mě to bavilo, nikoliv z povinnosti.

Dnešní studenti to mají jinak?
Když jdu teď učit, tak jsem často konfrontován se studenty, kteří platí obrovské množství peněz za studium, ale vlastně nestudují proto, aby se vzdělávali, ale proto, aby získali kvalifikaci, která jim pak zajistí dobře placenou práci. Většinou jsou navíc poměrně zaneprázdněni různými brigádami, aby si vydělali alespoň nějaké peníze. Jediné, po čem touží, je co nejrychleji a nejjednodušeji dostudovat. A v podstatě se vůbec nezajímají o své studijní výsledky.

Dali vám tento postoj studenti někdy najevo i při výuce?
Učil jsem jeden seminář, který se věnoval studiu publik. Jeho cílem bylo naučit kriticky přemýšlet a vytvářet si vlastní názor. Chodila tam jedna slečna, která sedávala v rohu místnosti a už od začátku jsem viděl, že je poměrně frustrovaná. V druhé hodině semináře už to nevydržela a vyhrkla: „Profesore Morley, já se velice omlouvám, že vás přerušuji, ale prosím, můžete mi vysvětlit, co je účelem toho všeho, jak mi to pomůže v mé budoucí práci?“. Já jsem jí s klidem odpověděl: „Tento předmět nemá mít konkrétní účel, ale má vás naučit konkrétním způsobem přemýšlet o věcech, protože vám to může pomoci je lépe pochopit.“

Jaké dopady bude mít tento způsob smýšlení na společnost?
V dnešní době je zaměření studentů velmi jednostranné a fádní, expertní zaměření umírají. Společnost je zaměřena pouze na instrumentální užití vzdělání. Disciplíny jako mediální studia a sociologie nebudou už dál v kurzu, peníze půjdou především do oborů, jako je chemie, matematika, fyzika a inženýrství. Všechny intelektuální disciplíny, které nabádají ke kritickému myšlení, přestávají být žádané a lidé zapomínají kriticky přemýšlet. Velké problémy společnosti, které je třeba řešit, jsou upozaďovány nebo je nikdo ani nepojmenovává, což vede k dalším problémům.

To jste mluvil o vzdělávací stránce univerzit. Co ta vědecká? Je tam něco, kde by si české vysoké školy neměly brát za vzor ty britské?
Ano, ale tento vývoj už je možná pozdě zastavit i u vás. V Británii máme systém, který se nazývá Research Assesment Exercise (nově Research Excellence Framework pozn. red.). Spočívá v tom, že množství financí, které dostane daná univerzita od vlády, záleží na tom, kolik publikací vydala za poslední období, kolik knih bylo oceněno a podobně. Je to vlastně soutěž postavená na produktivitě. Vidím nepříznivý efekt u mladých vědců, kteří jsou neustále nabádáni k tomu, aby publikovali v určitém vědeckém časopise a v jiném ne, protože ten není dostatečně prestižní. Vedení jim určuje, na kterou konferenci mohou jít, na kterou ne, protože není dostatečně na úrovni. A mně to přijde, že je to vlastně jako evropská fotbalová liga, kde musíte být Mancherster United nebo PSG (Paris Saint German), jinak nemáte šanci. Myslím, že to nesvědčí fungování univerzit.