Víkendář: Tři mýty svobodného trhu a jeho fungování v budoucnosti

Svobodně fungující trh je tím nejlepším ekonomickým nástrojem pro hospodářský a společenský rozvoj a tvorbu bohatství. Jak na stránkách UnHerd poukazuje ekonom Jesse Norman, volný trh pomohl v období 1990–2010 zvednout z extrémní chudoby téměř jednu miliardu lidí. A od konce osmnáctého století zvedl reálný příjem na hlavu o 3 000 %. Prosazování svobodného trhu bylo také důležitou zbraní v boji s komunismem v sedmdesátých a osmdesátých letech a i dnes ukazuje na nebezpečí socialismu v zemích, jako je Venezuela. Norman ovšem varuje před tím, aby problematika svobodného trhu byla vnímána příliš zjednodušeně, k čemuž podle něj často dochází.

Norman tvrdí, že v současnosti existují tři hlavní mýty týkající se volného trhu a první z nich se zabývá samotnou existencí takového trhu. V praxi jich totiž „nalezneme jen pár, pokud vůbec nějaké“. Skutečně volný trh by totiž musel existovat bez jakéhokoliv vnějšího zásahu, ale v praxi i jejich největší zastánci souhlasí s tím, že musí být jasně nastavena alespoň vlastnická práva. To obratem vyžaduje existenci zákonů, soudů, policie a dalších institucí. Pokud pak existuje i regulace týkající se patentů a duševního vlastnictví, jde fakticky o další omezení skutečně svobodného trhu.

Legálně pak nelze obchodovat s řadou věcí včetně lidí, dětské práce či třeba volebních hlasů. Řada služeb a zboží se pak obchoduje jen v rámci různých licencí. Sem patří zbraně, alkohol či léky. I běžné zboží pak podléhá různým zákonům a nařízením ohledně bezpečnosti a potřebných standardů. Podle Normana je z globálního hlediska skutečně volnému trhu nejblíže trh měnový, ale i ten podléhá intenzivní regulaci.

Druhý mýtus hovoří o tom, že volný trh funguje všude podobně, ale to je podle ekonoma velmi vzdáleno pravdě. Například trhy s potravinami se velmi liší od trhů s investičními aktivy, finanční trhy od trhu práce a podobně. Rozdíly pak najdeme u stejného trhu v různých zemích. Například britský trh s nemovitostmi se stal nástrojem, do kterého jsou vkládány úspory populace. Růst cen bydlení je tam tedy většinou vnímán jako pozitivum. A tento trh je kvůli rozšířenému hypotéčnímu financování značně citlivý na změny sazeb centrální bankou. Pokud se ale podíváme do Německa, zjistíme, že na jeho trhu dominuje pronájem domů a bydlení a tolerance k růstu cen tam je ze strany politiků i společnosti mnohem nižší.

Mýtus třetí se týká vztahu trhu a místní kultury. Trhy běžně ovlivňují naše životy, spotřebu či třeba hudbu, kterou posloucháme. Podle Normana ale mají vliv i na to, jak vnímáme ostatní, jak se chováme, komu důvěřujeme a podobně. Lidé, kteří se na trhu pohybují, totiž nejsou roboti, ale naopak je ovlivňují „zvířecí pudy“, vášně, pocity, návaly pesimismu nebo optimismu.

Norman tak tvrdí, že pokud fungování daného trhu skutečně dobře neporozumíme, mohou jej zničit špatně mířené vládní intervence. Nicméně zároveň je chybou považovat vládu a trh za něco, co si odporuje. Naopak, jde o dva světy, které by se měly vzájemně doplňovat. Celou věc nyní ovšem komplikují nové technologie a firmy jako Google, Apple či Facebook. Ty si vůči zákazníkovi „užívají obrovskou asymetrii informací“, která jim umožňuje zneužívat svou tržní pozici.

Tito moderní titáni se chovají podobně jako kdysi železniční či ropné společnosti. Jejich regulace je složitá, protože jde o „uzavřené systémy“ a tradiční nástroje regulace a boje proti monopolům u nich selhávají. Například The Standard Oil Company byla v roce 1911 v podstatě donucena k rozdělení a vznikly tak společnosti Exxon, Chevron, Conoco, Mobil, Amoco a Sohio. Podle Normana si dnes ale jen málokdo dovede představit, že by k něčemu takovému došlo u Googlu a že by takový krok vedl k vytvoření nějaké ekonomické hodnoty. Jiná je ale podle ekonoma už situace u Amazonu.

U společností, jako je Google či Facebook, je podle Normana pravděpodobnější rozšíření služeb „algoritmického spotřebitele“, které budou porovnávat různé nabídky a příležitosti na digitálním trhu. Posun tímto směrem urychlí i stále větší přesvědčení, že data jsou veřejným statkem a ne vlastnictvím jednotlivých firem. Naši digitální zástupci na trhu pak díky přístupu k datům provedou nákupy odpovídající našim preferencím, budou vyjednávat transakce či dokonce „automaticky vytvářet koalice spotřebitelů, které zajistí nižší ceny či vznik nových produktů“.

Není také důvod, proč by tento posun k vyrovnanější pozici velkých firem a zákazníků nedal vzniknout novým firmám. Vše ale bude vyžadovat oproštění se od příliš zjednodušené rétoriky svobodného trhu a naopak hluboké porozumění tomu, jak trhy a konkurence skutečně fungují, uzavírá ekonom.

Zdroj: UnHerd