PROČ FIRMY VOLÍ DLUHOPISY MÍSTO PŮJČEK?

Mezi laickou veřejností lze často zaslechnout názor, že firmy v dobré finanční kondici nevydávají dluhopisy, nýbrž si výhodněji půjčují od bank. V tomto článku popisujeme, že ne vždy to takhle platí a uvádíme důvody, proč někdy firmy raději emitují dluhopisy, než by si půjčily od bank.

Náklady na kapitál

Nejdříve si ujasněme některá fakta z teorie finančního řízení firmy. Navzdory široce rozšířenému názoru, že dluh je z podstaty špatná věc, může často naopak správně nastavené financování cizími zdroji firmu velmi dynamicky rozvíjet. Toto tvrzení lze podložit několika argumenty. Za prvé rychle rostoucí společnost zvládá jen zřídkakdy akumulovat dostatek kapitálu na pokrytí investic například do rozšíření výroby. Náklady na cizí kapitál (na rozdíl od vlastního kapitálu) navíc snižují výsledek hospodaření a tím snižují daňovou povinnost subjektu. Co se týče nákladovosti kapitálu, tak obecně platí, že náklady na vlastní kapitál jsou vyšší než na cizí. Cizí kapitál samozřejmě znamená určité riziko a je náročnější z pohledu řízení cash flow. Správná kombinace vlastního a cizího kapitálu tedy vede k nižším nákladům kapitálu a zároveň významně zvyšuje flexibilitu společnosti. Problémem se může však stát předlužení společnosti, prevence takového stavu je však správné řízení společnosti.

Formy získávání kapitálu

Akciové společnosti mohou získat kapitál prodejem akcií, v tomto případě se však jedná o formu vlastního kapitálu. Jiné obchodní korporace pak mají v zásadě tři možnosti, zažádat o úvěr, získat přímého investora nebo vydat dluhopisy. Proč se společnost rozhodne pro úvěr nebo pro obligace?

Srovnání s bankovní půjčkou

Nejdůležitějším kritériem, kterým se management firem řídí, jsou náklady, které na získání kapitálu budou muset vynaložit. Ty se u cizích zdrojů v podstatě rovnají úrokové míře, za kterou jsou schopni kapitál získat. Není neobvyklé, že firmy na otevřeném trhu získají lepší podmínky, než by získaly od banky. Příkladem může být emise dluhopisů některých společností spadajících do skupiny PPF a.s., jejímž cílem je splacení bankovních úvěrů (více zde). Na druhou stranu mohou firmy vydat nové dluhopisy za účele refinancování starších emisí dluhopisů. Tuto situaci jsme popisovali např. u společnosti Berkshire Hathaway nebo české CPI.

Bankovní financování s sebou navíc nese řadu omezení, kterými se banky pojišťují proti případnému defaultu klienta. Mezi tato omezení například může spadat omezení na další zadlužení, omezení akvizic, v některých případech požadavky na zajištění úvěru. V případě emise dluhopisu vzniká vůči investorům stejný závazek jako vůči ostatním věřitelům. To znamená, že by v případě krachu společnosti byly tyto závazky vypořádány prioritně před majiteli společnosti.

Výhodou klasického bankovního úvěru je získání zpravidla celé částky v jednom balíku. V případě emisí velkých firem (již zmíněné PPF nebo třeba EPH, viz. například zde) jsou peníze obvykle vyplaceny také najednou, jelikož není neobvyklé, že se celá emise prodá k datu vydání emise.

Výše úroku, ať už u bankovní půjčky nebo u dluhopisu, musí svou výší odrážet bonitu dlužníka/emitenta. Při správném tržním ocenění by se riziková složka měla rovnat, co však z velké části tvoří rozdíl ve výši úroku, jsou další náklady na kapitál a operační náklady na poskytnutí samotné půjčky bankou. Pokud firma neprodává své dluhopisy pouze na vlastní triko, má také náklady na prodej emise, ale ty jsou výrazně nižší než náklady banky na poskytnutí úvěru.