Sloupek Kateřiny Lhotské: Bůh ochraňuj spotřebitele

Ochrana spotřebitele je dnes jedno z nejvíce skloňovaných témat. Nebo spíše oblíbené zaklínadlo, kterým se zdůvodňuje přijímání stále striktnější a rozsáhlejší regulace pro každou blbinu.    

V pojišťovnictví si ochrany spotřebitele užíváme až až a s ní související regulace se na nás hrne v intenzitě větší než velké. Někdy je přitom péče o blaho spotřebitele docela prvoplánová (například IDD), jindy je třeba starostlivost o jeho ochranu propojit s příslušnou legislativou docela bizarními oslími můstky (třeba u Solvency II).

Letošek sice slibuje být v této oblasti poněkud klidnějším, ale nenechme se zmást. To se jen legislativní hydra nadechuje k dalšímu ataku, po kterém budou spotřebitelé nepochybně zase o něco lépe chráněni a taky o nějakou tu korunu lehčí. Každá sranda totiž něco stojí a pojišťovny ani zprostředkovatelé to ze svého platit nebudou.

Ochrana spotřebitele není samozřejmě specifikum pojišťovnictví. Kdo si třeba někdy četl příbalový leták k nějakému léčebnému přípravku a narazil na kapitolu „Nepříznivé účinky“, tak neví, jestli náhodou nekouká na obsah lexikonu nemocí, ke kterému někdo pro úplnost dopsal smrt. Ve skutečnosti se ale jen výrobce sichruje pro případ, kdy by se u nějakého pacienta vyskytla nějaký nepředvídatelný nežádoucí účinek a on by se na něm pak chtěl zahojit.

Zatímco u léčiv lze určitou opatrnost ještě pochopit (byť míra je ne vždy přiměřená), u spotřebního zboží tento alibismus často překračuje všechny meze. U některých výrobků je totiž uvedeno tolik zbytečných informací, že člověk jen těžko hledá třeba návod k použití. Zato se ale u rychlovarné konvice dozví, že ho může vařící voda opařit. Nebo, že se může při používání nože říznout.

V dnešním světě totiž vycházejí ochranospotřebitelská pravidla ze základní premisy „spotřebitel je nesvéprávný hňup a je třeba s tím počítat“. A tak ho musí poskytovatel služby, nebo výrobce zboží upozornit úplně na všechno včetně použitelnosti výrobku v případě invaze Marťanů. Ale na druhé straně tatáž pravidla předpokládají, že „spotřebitel je génius“, a je tak schopen se orientovat a pochopit to obrovské množství informací, které pro svoji ochranu dostává. No není přístup ochranospotřebitelské hydry k intelektuálním schopnostem spotřebitelů poněkud rozporuplný?

Jako vedlejší produkt tohoto šílenství vznikl také nový podnikatelský obor – ochranospotřebitelství. A také novým druh podvodu páchaný tzv. ochranospotřebitelskými šmejdy. S něčím podobným se ostatně setkáváme i v pojišťovnictví. Vývoj v kauze „podvedených klientů“ totiž naznačuje, že klienty pojišťoven dost možná podvádějí právě ti, kdo se prsí, jak jejich práva chrání. Takže by se docela hodila nějaká ochrana spotřebitelů před ochránci spotřebitelů.

Ona to celé totiž není vůbec o informacích, ale o lidech, kteří nějakou službu nebo zboží nabízejí. A pokud ti nejsou „pevných mravních zásad“, tak je spotřebitel ztracený, i kdyby dostal informací tunu. Jedinou možností, jak jej ochránit, je tedy zajistit, aby nepoctivý „takyobchodník“ z byznysu zmizel a už se do něj nikdy nevrátil. Právě v této oblasti má celá ochranospotřebitelská legislativa asi ten největší dluh. A nejen ona. Ani trh se totiž o svoji sebeočistu moc nestará. A tak nezbývá než se modlit: „Bůh ochraňuj spotřebitele“.

Kateřina Lhotská
vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny