Ekonomický růst a změny klimatu

Ekonom Peter Dorman na stránkách Econospeak přemítá nad tím, jaká je vlastně souvislost mezi změnami klimatu a ekonomickým růstem. Domnívá se, že řada lidí se mýlí v pohledu na to, jak by se pokusy o snížení emisí a omezení změn projevily v ekonomice. V první řadě zdůrazňuje, že ekonomický růst není proměnnou, kterou bychom mohli jednoduše ovlivnit nějakou ekonomickou politikou, a to jak směrem nahoru, tak dolů. Je totiž ovlivněn mnoha faktory. Řada z nich se nachází mimo naši přímou kontrolu. Pokud tak někteří politici hovoří o nějakém kroku, který má zvednout či naopak utlumit ekonomický růst, ve skutečnosti jde jen o jednu z mnoha sil, které nakonec výši ekonomické aktivity ovlivní. A platí to i o vztahu mezi změnami klimatu, snahami o jejich omezení a ekonomikou.

Pokud bychom se rozhodli pro razantní omezení emisí, ekonomický růst by v takovém případě musel jako priorita jít samozřejmě až na druhé místo. Což ale samo o sobě neznamená, že jeho tempo by výrazně kleslo. Ekonom přitom tvrdí, že doposud nedošlo k žádnému rozhodnějšímu kroku, který by měl klimatické změny omezit. „Extrapolovat dopad slabých a váhavých kroků z minulosti nám moc neříká o tom, co by se stalo, pokud bychom začali s vážně míněnou politikou. V tu chvíli bychom vstoupili na neprobádané území,“ tvrdí Dorman.

O určitý odhad se ale pokouší. Říká, že během několika let bychom se měli dostat do stavu, kdy sebou znečištění ovzduší ponese nějakou cenu a ta by měla dosáhnout „stovek dolarů za tunu uhlíkových emisí“. Na rozdíl od předchozí politiky, která se zaměřovala na uplatňování nových technologií, by tato politika primárně ovlivňovala poptávkovou stranu ekonomiky. A to způsobem, který je z historického hlediska ojedinělý. Ekonom tvrdí, že by šlo o „brutální nástroj“, kterého je ale zapotřebí v případě, že máme udržet oteplování do 2 oC.

Jediným způsobem, jak tuto politiku prosadit a zároveň udržet životní standard, je „vrátit většinu příjmů, které plynou z nových příjmů vzniklých zdaněním uhlíku, veřejnosti, a to progresivním způsobem“. Hlavní hrozbu ekonomickému růstu pak představuje nutnost odepsat velké množství reálného kapitálu. Hovoří se zejména o aktivech dodavatelů fosilních paliv. „Existují celá odvětví, jejichž kapitál se stane neekonomický, příkladem jsou letecké společnosti a následně třeba cestovní ruch, který na nich závisí. Také silniční nákladní doprava nebo například trh realit a zemědělství, které je značně závislé na fosilních palivech,“ píše ekonom. Současné modely se přitom podle něj zaměřují hlavně na změnu nákladů, ale ne na ztráty, které budou souviset s odepsanými investicemi. Výsledný šok by pak podle něj převýšil to, čím si ekonomika prošla během recese roku 2008.

Výsledkem by tedy byl ekonomický útlum, ale úplně jiného typu, než o jakém hovoří někteří jiní ekonomové. Ti se domnívají, že ekonomický růst by sám o sobě měl být nástrojem politiky, která má emise snížit. Jinak řečeno, věří, že pokud růst nebude záměrně snížen, k potřebnému omezení emisí nedojde. Dorman tvrdí, že používat růst jako nástroj není reálné, a i když k jeho poklesu nakonec stejně dojde, půjde zejména o důsledek popsaného odpisu velké části reálného kapitálu. Současný kapitál je totiž z hlediska změn klimatu „na špatném místě“, a pokud se to má změnit, musí dojít k utažení opasků.

Zdroj: Econospeak