Málo známá ekonomická fakta a mýty první světové války

Stephen Broadberry a Mark Harrison se ponořili do 20 esejí zveřejněných na VoxEU, které se zabývají „ekonomikou první světové války“. Řada zmíněných témat je podle nich relevantní i dnes a patří mezi ně například to, že první světová válka ukončila období prudce rostoucí ekonomické nerovnosti. Ta byla v mnoha zemích vyšší než kdy předtím a v roce 1910 podle ekonoma Waltera Scheidela proudila k 1 % nejbohatších lidí ve Francii, Německu, Japonsku, Nizozemí, Velké Británii a Spojených státech asi jedna pětina příjmů. Dnešní příjmová nerovnost je obvykle mnohem nižší, výjimku představuje pouze jedna země a tou jsou Spojené státy.

První světová válka také přinesla první „deglobalizaci“ světové ekonomiky. Ukazuje to pohled na vývoj světového obchodu, jehož objem během prvních let války prudce poklesl. K tomu se dramaticky snížil podíl Evropy na světovém obchodu a zároveň zkolabovaly německé exporty do Evropy. Ekonom Rockoff ve své eseji upozorňuje, že první světová válka poskytovala určitý návod, jak bojovat s depresemi. Ukázala totiž, jak může rozpočtový deficit spolu s uvolněnou monetární politikou pomoci hospodářství. Tato kombinace posouvá ekonomiku směrem k plné zaměstnanosti. Jenže „ekonomická teorie na takový závěr ještě nebyla připravena“ a Rooseveltova vláda během Velké deprese sice přijala určité užitečné kroky, ale namísto stimulace agregátní poptávky spíš jen přesouvala zdroje od jedné zájmové skupiny ke druhé.

Ekonom Mark Harrison se ve své eseji věnuje několika mýtům o první světové válce. První mýtus tvrdí, že válce se nešlo za daných podmínek vyhnout, což ovšem ekonom vyvrací s tím, že šlo o konflikt, který byl plánován dlouho dopředu. „Racionální a dobře informovaní lidé se také správně obávali dlouhé války, zatímco většina doufala v krátký konflikt.“ Podle ekonoma evropské mocnosti dobře chápaly koncept hrozeb, které odrazují protivníka od rozpoutání války. Tyto hrozby dobře fungovaly v roce 1909 a v roce 1912, ale v roce 1914 nebyly použity a právě proto vypukla válka.

Podle Harrisona je mýtem i tvrzení, že Německo bylo nakonec plánovaně poraženo hladem. Tento mýtus se prý rozšířil zejména v samotném Německu a přispěl k tomu významně i Hitler. Je přitom pravdou, že spojenecké armády blokovaly námořní trasy a německé civilní obyvatelstvo značně trpělo. „Jenže největší škody nevytvořila rozhodnutí v Londýně, nýbrž v Berlíně. Mobilizace totiž poškodila výrobu potravin, a to hned několika způsoby. Mladí muži, koně i chemická hnojiva najednou představovali válečné zdroje. Výrobu potravin pak poškodila i cenová regulace.

Další mýtus se týká Versailleské smlouvy, které mnozí připisují vážné důsledky. Jenže ve skutečnosti Německo zaplatilo jen méně než jednu pětinu celkového vyžadovaného objemu plateb. Od roku 1924 pak už v čistém vyjádření neplatilo nic, protože jeho platby byly kryty americkými úvěry. Hitler pak přestal platit úplně. Německo by navíc podle ekonoma lehce pokrylo požadované reparace, kdyby snížilo výdaje na armádu tak, jak bylo dohodnuto. „Požadavky spojenců nebyly moudré a zkomplikovaly poválečný chod Evropy, ale je chybou se domnívat, že radikalizovaly německou politiku. Mezi lety 1920 a 1928 většina Němců volila umírněné strany... Byla to až Velká deprese, která znovu probudila německý nacionalismus a dostala Hitlera k moci.“

Zdroj: Tim Taylor, Conversable Economist