Mainstreamovský klam křivky nabídky a poptávky

Ekonomové se v podstatě shodnou pouze na jedné jediné věci, a to je ta, že ceny jsou určovány nabídkou a poptávkou. Tento vztah reprezentuje graf, v kterém jsou křivka nabídky a křivka poptávky zakresleny. Tento graf popisuje vztah mezi množstvím dodávaného a požadovaného zboží a cenou. Murray Rothbard podotýká:

Na trhu je každá cena statku určená nabídkou a poptávkou jednotlivých kupujících a prodávajících. Jejich jednání vede k ustavení jednotné tržní ceny na úrovni průsečíku nabídky a poptávky, která se mění pouze tehdy, když se mění nabídka či poptávka. Nyní vyvstává otázka: Co určuje podobu samotných křivek nabídky a poptávky? Lze něco říci o hodnotových škálách a z nich vyplývající podobě nabídky a poptávky?¹

V rámci těchto křivek je zjevné, že zvýšení ceny zboží je spojeno s poklesem poptávaného množství a zvýšením nabízeného množství. Když to vezmeme naopak, pokles cen vyvolá nárůst poptávaného množství a pokles nabízeného množství. Stručně řečeno, nabídková křivka je strmě stoupající, kdežto křivka poptávky je klesající. V místě, kde se obě křivky protínají, je stanovena tzv. rovnovážná cena, to znamená stav, kdy je poptávané a nabízené množství zboží v rovnováze.

Realita je ale poněkud odlišná. Mainstreamovská ekonomie se na celý graf a problém nabídky a poptávky dívá poněkud strnule. Zákon nabídky a poptávky je umělá konstrukce, která nereprezentuje realitu a skutečné chování spotřebitelů a producentů, jsou čistě imaginární. Jeden z hlavních předpokladů této konstrukce je předpoklad, že spotřebitelé mají neměnné preference. Problém teoretického rámce mainstreamovských ekonomů spočívá v představě, že preference lidí se v čase nemění, že jsou konstantní. Těmto ekonomům stačí dotazníky, psychologické testy, laboratorní experimenty a stovky imaginárních grafů a křivek. To představuje očividný nesmysl. Preference se v čase pochopitelně mění. Murray Rothbard vysvětluje:

„Předmětem našeho zájmu je právě skutečné jednání lidí na trhu, nikoli nevýznamné teoretické spekulace. V praxeologii se zajímáme pouze o preference, jež ústí v reálné volby (a jsou v nich projeveny). Nezajímají nás preference jako takové.“²

Stejně tak se u grafu nabídky a poptávky předpokládají konstantní ceny ostatního druhu zboží a důchodu spotřebitelů. Jak k tomu píše Ludwig von Mises:

„Dále si musíme uvědomit, že nemáme žádné znalosti ani zkušenosti ohledně tvaru takových křivek. Vždy známe jenom tržní ceny – tedy nikoli křivky, ale pouze bod, který interpretujeme jako průsečík dvou hypotetických křivek. Kreslení takových křivek může být vhodným způsobem, jak tyto problémy názorně představit studentům. Pro skutečné úkoly katalaxie je to jen podružné divadlo.“³

Přesto ekonomové donekonečna budou vést debaty o vlastnostech těchto neviditelných a imaginárních křivek a jejich důsledků na vládní politiku. Tyto grafy popírají ve své podstatě samotné lidské jednání. Prezentují podnikatele a spotřebitele jako entity, jejichž činy nejsou vědomé ani účelné.

Podle těchto „odborníků“ je cena „dána“ a pouze se s ní pohybuje jako s nějakou páčkou nahoru a dolů. Tvrdí, že je to snad vlastnost zboží, na kterou reagují spotřebitelé vždy stejně, tj. při jejím zvýšení se poptávané množství zboží sníží, při jejím snížení producenty se poptávané množství zvýší. Lidé pak vystupují jako nějaké robotické bytosti, které na tyto faktory a cenové signály reagují. Ceny se ale takto neurčují. Patří na určité místo v určitý čas. Pouze pro danou transakci, která byla provedena. Odkud se ale cena bere? Kdo ji stanovuje? Ludwig von Mises vysvětluje:

„Tržní cena je reálný historický jev, kvantitativní poměr, za nějž si dva jedinci na konkrétním místě a v konkrétní den vyměnili určitá množství dvou konkrétních statků. Vztahuje se na zvláštní podmínky jednoho konkrétního úkonu směny. Je maximálně ovlivněna hodnotovými soudy dvou jedinců, kteří se směny zúčastnili. Není odvozena od obecné cenové struktury ani od struktury cen konkrétní třídy statků nebo služeb. To, co se nazývá cenovou strukturou, je abstraktní pojem, který je odvozen od četných jednotlivých konkrétních cen. Trh nevytváří všeobecné ceny půdy nebo automobilů ani všeobecné mzdové sazby, ale ceny za konkrétní pozemek a za určité auto a mzdovou sazbu za výkon určitého druhu.“⁴

Cena je tedy racionální úsudek, který učiní člověk v daném okamžiku a na daném místě v závislosti na užitku, který mu daný výrobek poskytuje. Je to hodnota, které je spotřebitel ochoten se vzdát v ten daný okamžik, aby odstranil nějaký nedostatek, nějaké nepohodlí či pociťovanou potřebu. V jiný okamžik a na jiném místě může být ochota zaplatit za nabízené množství zboží naprosto rozdílná. Situace je totiž vždy odlišná a k transakci vůbec nemusí dojít.

Ceny stanovuje producent zboží dle svého odhadu, který spočívá v předpokladu ochoty vynaložit určitou sumu peněz za nabízené zboží spotřebiteli. Musí se výborně orientovat v konkurenčním prostředí, stejně tak jako při kalkulaci vlastních výrobních nákladů. Až demonstrované chování nakupujících ukáže, zda cenu stanovili podnikatelé správně. Pokud ano, bude ochota z řad nakupujících cenu akceptovat a vzdát se vlastních peněz výměnou za zboží. Výrobce následně rozpozná, zda zvolená cena v kombinaci s přáními zákazníků povede k zisku či nikoliv. Náklady při tom nejsou fixní veličinou ale proměnnou, se kterou musejí podnikatelé neustále pracovat. Náklady na výrobu totiž žádného nakupujícího nezajímají. Ti buď akceptují cenu a množství nabízeného produktu, nebo k transakci nedojde. Preference nakupujících a nabízejících jsou při dokončeném obchodním aktu opačné. Poptávající si více cení nakoupeného zboží a jsou ochotni se výměnou za něj vzdát peněz, které si v daný okamžik cení méně. Naopak prodávající se raději vzdá svého zboží výměnou za sjednanou částku. Pokud tedy výrobce dosáhne zisku, znamená to, že došlo k uspokojení potřeb kupujících (tím že akceptovali cenu a přistoupili k transakci) a zároveň zvýší svůj blahobyt také producent. Tento proces zvyšování a snižování cen výrobci představuje nikdy nekončící a stále opakují se cyklus, který na trhu neustále v reálném čase probíhá.

Dalším problémem je také tzv. rovnováha (E – ekvilibrium), kdy se v grafu nabídkové a poptávkové křivky tyto protnou. Rovnováha totiž s tímto grafem a těmito křivkami nemá nic společného. Rovnováhu získáme, když obě strany dosáhnou svých cílů. Rovnováha znamená, že prodávající úspěšně prodal své zboží za určitou cenu a vykázal při tom zisk. Stejně tak splnili své cíle nakupující, kteří akceptovali cenu, provedli transakci a uspokojili své potřeby. Pokud se tedy ekonomové a vlády pokoušejí těmito křivkami manipulovat a posouvat je nahoru či dolů, spíše producentům a nakupujícím brání dosáhnout skutečné rovnováhy.

Obávám se ovšem, že tyto křivky z učebnic ekonomie jen tak nezmizí. Jejich popularita spočívá v jejich konstrukční jednoduchosti, přitažlivosti pro vyučující a relativně snadno pochopitelné pro studenty. To, že se jedná o nástroj, který neodráží realitu a který je zkonstruován při nereálných laboratorních podmínkách, nikoho příliš netrápí.

Reálná ekonomika je daleko složitější, neustále měnící se živoucí organismus, který se nedá jen tak načrtnout pomocí křivek. Předpovědní grafy jsou pak zcela jako věštění z křišťálové koule. Je však smutné, že se pomocí těchto křivek a grafů určuje národní politika. Používání a nadhodnocování tohoto konstruktu je ostatně také důvod, proč bývají vládou placení ekonomové tak překvapení, když jim jejich „zaručené analýzy“ a předpovědi selžou a sesypou se jako domeček z karet.

Text je inspirován a z části využívá články Franka Shostaka dostupné na www.mises.org.

1) ROTHBARD, Murray Newton. Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut, 2005. ISBN 80-86389-27-8, str. 180.

2) Ibid., str. 499.

3) Viz VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Přeložil Josef ŠÍMA. Praha: Liberální institut, 2006. ISBN 80-86389-45-6, str. 304.

4) Ibid., str. 355

Eduard Horák, Mises.cz