Poměr 1:7 může být pro Vaše finance stále „milosrdný“

Dohánění Západu zdá se nevyhnutelně znamená i přijímání negativních dopadů stárnoucí populace, konzumního života, prodlužujícího se věku dožití. V západní Evropě je dnes běžně, že individuální platby pacientů za nadstandardní péči (kterou mi dnes mimochodem stále považujeme za standard) tvoří více než 5 % celkových útrat za zdravotní péči. V České republice přitom tyto platby tvoří 0,1 % všech útrat.

Podle dat OECD, výdaje spojené ze zdravotní péči začínají výrazně růst po 40. roku věku, pokud porovnáme výdaje spojené s věkovou skupinou do 30 let a věkovou skupinou 60–70 let, je zde poměr 1:7. S příchodem a šířením civilizačních chorob, ať už jde o obezitu, onemocnění způsobená stresem apod. navíc postupně zvyšují výši plateb spojenou s léčbou všech věkových skupin. Tj. poměr 1:7 navíc může být to lepší, co Vás v životě potká.

Navíc, s rostoucím věkem, na celkových výdajích spojených se zdravotní péčí se čím dál více podílí platby za asistenční služby, pobyty v nemocnicích apod.

Podle studie EMC Analytics, mezi lety 2020–2030 by ve vyspělém světě mělo dojít k nárůstu nákladů na zdravotní péči o 13 %, do roku 2060 pak o 40 % (stav oproti nákladům projektovaným na rok 2020).

Je tedy zřejmé, že pokud by měl v České republice zachován stávající model veřejného zdravotnictví, bude muset nezbytně dojít k:

•   zvýšení odvodů na zdravotním pojištění
•   "dotování“ zdravotního systému z výběru jiných daní (např. DPH, spotřebních daní apod.)
• omezení zákroků v rámci bezplatné lékařské péče

U zdravotní péče platí, že jí potřebujeme čím dál více v době, ve které máme výrazně nižší příjmy – v penzi. Dnešní čtyřicátníci tedy mají na výběr:

• vsadit na to, že se o ně ve stáří postarají potomci
• risknout to, že si budou dlouho držet pevné zdraví
• začít si spořit na náklady spojené s budoucí zdravotní péčí

Český pacient navíc zdá se bude muset čím dál častěji řešit otázku dostupnosti lékařské péče, v rámci Evropy je jasný trend, kdy zdravotnický personál odchází za lepšími mzdami do vyspělých zemí. Růst počtu lékařů na 1 000 obyvatel v České republice je sice blízko průměru Evropské unie, za námi jsou však země jako Slovinsko, Rumunsko, Polsko, Lotyšsko, Maďarsko či Estonsko. Na druhou stranu, největší nárůst počtu praktikujících lékařů na 1 000 obyvatel zaznamenávají Rakousko, Německo, Itálie, Švédsko. V případě České republiky je nutné zmínit, že největší nárůst počtu praktikujících lékařů vykazuje Praha. česká republika je v tomto směru zemí s druhými největšími rozdíly v počtu praktikujících lékařů na 1 000 obyvatel, kdy před ní je už pouze Bratislava a zbytek Slovenska.

Zdroje:

OECD

Eurostat

EMC Analytics