Big Mac Index aneb alternativní srovnání kupní síly ve světě

Směnné kurzy a jejich nastavení nedávají spát nejednomu ekonomovi. Zejména pokud nějaká měna plní více funkcí najednou, pak to může být opravdu tvrdý oříšek. Ukázkovým příkladem je americký dolar, který funguje jako tzv. rezervní měna (jedna z pěti rezervních měn Mezinárodního měnového fondu), měna, ve které se obchoduje řada komodit (např. zlato nebo ropa), nebo jako bezpečný přístav pro investory. Není proto divu, že když do naší úvahy ohledně správného nastavení směnného kurzu zahrneme všechny výše uvedené proměnné, tak dostaneme solidní ekonomický hlavolam, který nemusí být zrovna snadné rozluštit (pokud vůbec).

Deník The Economist proto v roce 1986 přišel s tzv. Big Mac indexem, který se ve zjednodušeném pojetí snaží na základě teorie parity kupní síly (PPP) odhadnout správnou úroveň směnných kurzů. Možná to zní poměrně komplikovaně, ale ve skutečnosti je to velice jednoduché.

Absolutní verze teorie parity kupní síly nám říká, že směnný kurz mezi zeměmi A a B je definován jako poměr cenových hladin těchto zemí. Což není nic jiného, než že ve státech A i B sestavíme identické spotřební koše (obsahující například průměrné náklady domácností na jídlo, bydlení, dopravu, kulturu atd.), oceníme je v jednotkách domácí měny příslušné země a vzájemně podělíme. Výsledný poměr pak můžeme chápat jako nominální směnný kurz, respektive k jaké hodnotě by měl dlouhodobě směřovat. Teorie rovněž předpokládá (její relativní pojetí), že takto definovaný směnný kurz by měl reflektovat všechny pohyby v cenové hladině.

Pokud například vybraný spotřební koš v zemi A stojí 5000 jednotek domácí měny a ten samý koš v zemi B jen 1000, tak by nominální kurz měl být stanoven jako 5 měnových jednotek země A za jednu měnovou jednotku země B. No, a pokud časem dojde k tomu, že ceny v zemi A vzrostou o 100% (spotřební koš stojí 10000), ale v zemi B zůstanou konstantní (spotřební koš stále jen za 1000), tak by se mělo změnit i nastavení směnného kurzu dle poměru 10000:1000, což by nám nově mělo dávat deset měnových jednotek země A za jednu jednotku země B.

Problém ale nastává v případě, že statky ve srovnávaných spotřebních koších nejsou stejné. Ne všechno zboží totiž musí být v každé zemi dostupné nebo se může lišit provedením, kvalitou atd. Proto byl sestaven index na základě ceny jediného statku, a to hamburgeru Big Mac, který by měl být všude na světě identický.

The Economist zveřejňuje dvě verze tohoto indexu. První, základní verze je počítána na základě výše uvedeného příkladu. Jelikož se ale objevila kritika (jedna z mnoha), že Big Mac index ve své původní podobně nezohledňuje rozdílnou cenu práce v různých zemích, tak vznikla ještě jeho upravená verze, která tento nedostatek bere v potaz (a zároveň nás přesouvá od dlouhodobé rovnovážné hodnoty k současné aktuální ceně).