Řecko nadále úpí pod tíhou dluhu

jeho setrvání v eurozóně.

Už delší dobu je veřejným tajemstvím, že mezi hlavními veřejnými věřiteli Řecka z Evropy na jedné straně a zámořským veřejným věřitelem, tedy Mezinárodním měnovým fondem (IMF), na straně druhé panuje dost ostrý nesoulad: IMF tvrdí, že Řekové nemají šanci své dluhy v nynější podobě splatit (do roku 2060 mají podle nových odhadů této instituce narůst na 275 % HDP) a že je třeba tyto dluhy snížit. Evropané (se tváří, že) splatitelnosti řeckých dluhů nadále věří, a to mimo jiné i proto, že pokud Řekové budou řádně plnit své dosavadní domácí úkoly v oblasti fiskálních úspor a strukturálních reforem, mají slíbenou další dluhovou úlevu. (Vzhledem k tomu, že značná část řeckých dluhů je splatná až v dalších desetiletích, není evropský postoj překvapivý: většina dnešních leaderů bude v té době už dávno v důchodu.)

Navíc se proslýchá, že IMF chce z programu zcela vycouvat. Němci hrozí, že v tom případě by se nechtěli další podpory Řecka účastnit ani oni.

Jaký vývoj lze tedy očekávat? Pokud se povede celé jednání prodloužit až za horizont letošních německých voleb, Němci nejspíš svolí s nějakým nenápadným ústupem IMF ze scény a s posílením řeckého záchranného programu už bez IMF.

Velká Británie sice svým brexitem poprvé v dějinách evropského sjednocování ukázala, že je možné dát zpátečku, ale v případě Řecka lze očekávat, že bruselsko-frankfurtské dostředivé síly budou přece jen úspěšnější – a Řecko v eurozóně zůstane. Koneckonců jádrové země eurozóny už jsou na tom z hlediska ekonomické i finanční stability lépe než v minulých letech, takže další posílení oficiální pomoci Řecku už pro ně nebude tak bolestné. Co se tedy týče dopadů na stabilitu eura, z řeckého mraku příliš pršet nebude. To italský bankovní mrak, jehož některé obrysy byly naznačeny výše, bude možná onačejší sprcha.

Michal Skořepa