Administrativní pojetí práva

Nedávno neurčitě medializovaný “nápad s odpouštěním (části) penále” na pojistné na sociální zabezpečení je příležitostí k přiblížení právní materie a zároveň k předběžnému zhodnocení takového záměru.

    Pojistné na sociální zabezpečení zahrnuje pojistné na důchodové pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pojistné na důchodové pojištění se ovšem vede na samostatném účtu státního rozpočtu a v zákonu o státním rozpočtu se uvádí jako samostatná položka příjmů státního rozpočtu. Poplatníky pojistného jsou organizace, malé organizace, zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné a případně též osoby dobrovolně účastné důchodového pojištění. Nebylo-li pojistné zaplaceno ve stanovené lhůtě anebo bylo-li zaplaceno v nižší částce, než ve které mělo být zaplaceno, je plátce pojistného povinen platit penále. Penále činí 0,1 % dlužné částky za každý kalendářní den, ve kterém některá z těchto skutečností trvala. Stejně jako pojistné je i penále příjmem státního rozpočtu.

    Pojistné je tedy základní zdroj financování sociální soustavy, především důchodové soustavy. Penále je potom opatření sankční povahy a svým způsobem plní i funkci pobídkovou. Někteří experti označují současnou sazbu penále za likvidační, záleží však na tom z jaké částky se vypočítává a kdo je plátcem. Je samozřejmé, že stejně vysoká částka může být pro jednotlivce neúnosná, pro velkou organizaci naopak může představovat položku bagatelní. Kdo však kritizuje současnou sazbu může přehlížet (neměl by nevědět) že v minulosti (do počátku roku 1995) byla trojnásobná!

    Má-li organizace nebo malá organizace splatný závazek vůči okresní správě sociálního zabezpečení nebo České správě sociálního zabezpečení, použije se jejich platba nejprve na úhradu dlužných částek, a to v tomto pořadí:

a) pokuty,

b) přirážka k pojistnému,

c) nejstarší nedoplatky pojistného,

d) běžné platby pojistného,

e) penále.

Je zřejmé, že penále v případě zúčtování plateb dlužníků “přichází na řadu” až jako poslední. Zejména u notorických neplatičů je tudíž penále nejvíc “viditelné” a narůstá “geometricky”, úměrně se zvyšováním celkového dluhu. V některých případech je u těchto notoriků součástí dluhu i díl, který strhli vlastním zaměstnancům, ale neodvedli.

Povolení splátek pojistného a penále

    Na písemnou žádost plátce pojistného (organizace a malé organizace) může příslušná okresní správa sociálního zabezpečení povolit placení dlužného pojistného a penále ve splátkách, a to až do výše, kterou tento plátce dluží ke dni vydání rozhodnutí o povolení splátek (za splnění dalších podmínek). Podobně lze postupovat i v případě osob samostatně výdělečně činných. Jestliže příslušná okresní správa sociálního zabezpečení povolila placení dlužného pojistného ve splátkách, penále z takového dluhu je nižší; činí 0,05 % dlužné částky za každý kalendářní den, kdy dluh na pojistném trvá, a to ode dne splatnosti první splátky dluhu.

    Z uvedeného vyplývá, že zákonodárce zde vychází vstříc těm debitorům, kteří projeví snahu nepříznivou situaci řešit. Je možné, že určité rozpaky vzbuzuje fakultativnost povolení, tedy slůvko může, v praxi ovšem k problémům v tomto směru nedochází. Na druhé straně ale “mohou” příslušné subjekty podat návrh vůči plátci pojistného na jeho zrušení a likvidaci nebo na prohlášení konkurzního řízení či vyrovnacího řízení. V tomto směru je legitimována vyvíjet iniciativu mj. i správa sociálního zabezpečení. Zde  však situace není tak průzračná, protože v praxi je postupováno ad hoc, když svou roli hrají různé aspekty, včetně politických. Jinými slovy, nemusí se vždy měřit stejným metrem. Často jsou pak fatálně postihováni ti dlužníci, jejichž dluh není nominálně nijak vysoký, ale “snáze se na ně dosáhne” a likvidací jejich firmy se neohrozí jiné zájmy, např. zaměstnanost v regionu atp.

Efekt navrhovaného řešení.

    Jak již bylo řečeno, zatím byl návrh prezentován nejasně, spíše jako idea, u níž nelze vyloučit ani politické pozadí. Není jasné, zda by se mělo jednat o fakultativní nebo obligatorní režim, zda by se odpouštělo penále celé nebo jeho část. Není jasné zda by existovala pevná (zákonem stanovená) kriteria, nebo by měl rozhodovat státní úředník podle svého uvážení, ať již jde o subjekt nebo částku (nádherné pole pro korupci). Co za takového stavu k tomu říci? Snad především to, že z čistě ekonomického hlediska nejde o nápad zavrženíhodný. Může se tak podařit vyškrábnout nějakou zlatku (i) do státní kasy, která by tam podle všeho jinak nedoputovala. Některým firmám to může dokonce pomoci, a to tím spíše, že se do nesnázi nedostaly (jen) vlastním zaviněním. Globálně jsem ale skeptický (takových “neformálních pomocí” tady už bylo, bez významného užitku). Samotnému důchodovému systému, který se nachází trvale v debetu, by to samozřejmě moc nepomohlo, protože penále se, již z definice, neodvádí na samostatný důchodový účet. /Tím se zároveň vyjadřuje víra, že deklarovaný záměr se snad netýká (!) samotného pojistného./

    Na druhé straně, a to považuji za vážnější, se podobnými úlety potvrzuje, a dále prohlubuje, marasmus právního vědomí ve společnosti, zejména, když takovému nápadu “principiálně” přisvědčují ústavní činitelé. Odhlédneme-li od skutečnosti, že platnou právní úpravu nelze obejít administrativním opatřením, tak případná legislativní retroaktivita by sice pozitivně působila (za takového stavu je totiž přípustná) vůči debitorům, ale nikoli vůči slušným občanům. Jinými slovy: Kdo respektuje zákon a jedná v souladu s ním, platí jako mourovatej, kdo jej obchází, ušetří. Ti co na tento systém dokonce už dojeli, protože neměli na zaplacení a odvážila se po nich  hrábnout nejistá ruka zákona (státní správy), ti už mohou ztratit tak akorát ideály, mají-li nějaké. Majetky ani peníze jim už nikdo nevrátí.

    Kdo na to dále doplatí? Odpověď je zbytečná - banalitní. (Ach, kde jsou ty časy, kdy zástupci nynější exekutivy kritizovali Klause za neúctu k právu – nejen při kupónové privatizaci...)