Co kdyby vám banka platila za to, že si od ní vezmete půjčku?

Kam až člověka přivede běžná logika, když přijde řeč na záporné úrokové sazby? A vůbec, k čemu platit daně?!

Co byste si mysleli, kdybyste si vzali hypotéku, ale namísto splátek od vás bance by z ní naopak každý měsíc přišly na účet peníze vám? Zní to jako nesmysl, ale právě to se může stát, pokud například splácíte napřed pouze úroky a až poté vypůjčenou částku samotnou. A podle listu The Washington Times se to třeba v Dánsku skutečně děje - držitelé hypoték dostanou každý měsíc od banky šek, čímž je pro ně splácení hypotéky na další čtyři týdny vyřešeno.

Je to jeden z paradoxních důsledků záporných úrokových sazeb. K tomuto opatření dnes sahá nejedna centrální banka - nejen dánská a švédská, nýbrž také švýcarská, japonská i ta, která je zodpovědná za měnovou politiku ve všech zemích eurozóny. Dokonce ani šéfka Fedu Janet Yellenová je nechce zcela vyloučit, když je řeč o budoucnosti.

Zoufalství

Záporná úroková sazba znamená, že věřitel platí dlužníkovi za to, že si ten od něj půjčil. Proč se to vyplatí dlužníkovi, je zřejmé (škoda jen, že takové opatření neplatilo, když byl autor těchto řádků na střední škole, byl by se stal magnátem). Proč se to vyplatí věřiteli, je méně zjevné - ať už peníze v době mezi pořízením a splacením úvěru na hodnotě získají, či ztratí, stále je na tom věřitel na konci hůře než na začátku, což je špatný byznys.

Z uvedeného je patrné, že záporné úrokové sazby jsou opatřením z kategorie zoufalých. Podle toho to také s nimi dopadá. Efektem záporných, nulových nebo velmi nízkých sazeb logicky bývá realitní bublina - lidé jsou ochotni si půjčovat na nemovitosti peníze, o nichž vědí, že je nebudou muset všechny splatit. A jsou v pohodě, tedy do chvíle, než sazby zase stoupnou; tehdy pro změnu nastává fáze "ouvej". Když se podíváme na prudce rostoucí ceny na realitních trzích výše uvedených zemí se supernízkými sazbami, máme důkaz velice rychle v ruce.

Pojďme nyní tutéž logiku dotáhnout ještě o kousek dále. Podle základního pravidla má smysl si půjčovat na investici, když jsme přesvědčeni, že její návratnost je vyšší než náklady na její splácení plus provoz. Pořídím-li si za vypůjčené peníze holičství a musím měsíčně splácet třicet tisíc korun, musím být přesvědčen, že namočím, namydlím, ostříhám a učešu tolik hlav, že mi to vynese tolik, abych kromě řečených třiceti tisíc (v nichž už je započten úrok) měl na účty za energii a nájem, na nové šampónky a flakónky a sem tam novou kulmu; plus ta drobnost, že mě to má uživit. Jinými slovy, splácím-li třeba tříprocentní úrok, konám nemoudře, pokud nepočítám s návratností podstatně vyšší.

(Ne)spravedlnost

Činím-li jinak, může to mít dva důvody - buď jsem idiot, nebo vláda. Leckdo namítne, že rozdíl mezi jedním a druhým je nepostřehnutelný, ale to sem nepatří. Idiot se o výše popsané nestará, protože mu nedochází, že by se starat měl. Vláda proto, že nemusí, nebo alespoň ne tolik jako vy nebo já. Má totiž k dispozici fakt prima úrokovou sazbu vlastně vždy.

Počítejme: Standardní roční výnos z vládních dluhopisů čítá dvě procenta; když je to třeba sedm procent, lomí ekonomové rukama a je to známka toho, že je země v jedné lize s Řeckem (když má Řecko lepší fázi za poslední roky). Naproti tomu vy splácíte deset procent na spotřebitelském úvěru a šestadvacet na kreditní kartě, i když se chováte vzorně jako Bayern Mnichov. A ještě jste rádi, že si vůbec půjčit můžete.

Když jsou úrokové sazby pro komerční banky záporné, nastává zvláštní situace - vláda si může půjčit, aniž by musela vracet plnou částku, a má možnost svůj dluh vždy překlopit do budoucnosti. K čemu v takové chvíli vybírat daně? Kromě obrovské úlevy, kterou by to poskytlo obyvatelstvu, by se ještě ušetřilo za provoz berňáku.

Proč Bůh seslal na svět finanční poradce?