Historie využití stříbra v medicíně

Stříbro znali Chaldejci již 4 tisíce let před naším letopočtem. Další dochované prameny uvádí, že stříbro patřilo mezi tři nejčastěji zpracovávané kovy mezi starověkými národy, společně se zlatem a mědí. Během několika uplynulých tisíciletí byl tento drahý kov využíván v mnoha podobách a odvětvích, včetně plavidel a cisteren, mincí, holicích břitev, fólií, šicích materiálů, roztoků či koloidů. Stříbro našlo uplatnění také při množství medicínských praktik, a to i v době, kdy ještě nebylo empiricky potvrzeno, že mikroby jsou faktorem různých infekcí. V první polovině 20. století se elektrické koloidy stříbra staly oporou antimikrobiální terapie.

Hérodotos, přezdívaný jako otec historie, pravil, že žádný z perských králů např. nepil vodu, jež byla přepravována v nádobách bez příměsi stříbra. Přítomnost stříbra ve vodních tancích zaručovala delší trvanlivost vody, což bylo zvláště důležité při vojenských konfliktech, kdy nebyla k dispozici čerstvá voda z přírodních zdrojů. Další příklad využití stříbra v medicíně pochází z Makedonie, kde používali stříbrné desky k dosažení lepšího hojení ran. Jednalo se pravděpodobně o první pokus v prevenci nebo léčbě chirurgických infekcí. Postříbřené přípravky využíval také Hippokrates pro léčbu vředů a podpoření hojivosti zranění.

První záznam o využití dusičnanu stříbrného jako lékařského činidla se datuje do začátku osmého století našeho letopočtu. O dvě stě let později středověký perský lékař Avicenna použil stříbrné piliny k pročištění krve či k léčbě zápachu z úst a také, aby zabránil abnormálnímu tlukotu srdce. V 16. století aplikoval Paracelsus stříbro interně a také použil stříbro jako louh pro léčení ran, což je praxe, která přetrvává dodnes. Později přišlo stříbro do módy v souvislosti s léčbou epilepsie. Epileptický záchvat se zastavil poté, co pacient spolkl velkou stříbrnou minci, jež zabránila, aby si dotyčný prokousnul jazyk.

Běžnou praxí při objevování Ameriky byla již zmiňovaná přítomnost stříbra v nádobách na vodu. Vzhledem k velkým vzdálenostem, na které musela být voda přepravována, hrozilo její znehodnocení. Obyvatelé tuto skutečnost řešili vhozením stříbrné mince do cisteren s vodou i mlékem, aniž by si byli vědomi, že šlo o prevenci růstu bakterií. Vysoce postavené rodiny měly ve své kuchyni stříbrné nádobí a servírovaly jídlo na stříbrných tácech, což se projevovalo namodralým až šedým zabarvením kůže, a proto se tato společnost začala označovat jako lidé s „modrou krví“.

Do roku 1800 se tedy rozšířilo povědomí o účinnosti stříbra při léčbě kožních vředů, zlomenin a hnisajících ran stejně jako o výhodnosti skladovat kapaliny v nádobách s příměsí stříbra. O další klíčový milník se zasloužil německý porodník Carl Siegmund Franz Crede, který propagoval použití dusičnanu stříbrného v očních kapkách k eliminaci zánětu spojivek u novorozenců. Tuto úspěšnou metodu přijímali po celém světě, a v mnoha zemích došlo tehdy i k jejímu uzákonění.

Libor Křapka, manažer pro investiční drahé kovy, SAFINA