Drogy jsou nebezpečné, a proto by měly být legální

Nový americký seriál Narcos dává nahlédnout do světa jihoamerických drogových kartelů 80. let. Velmi povedené dílo stanice Netflix vyvolává pocity marnosti – nejen nad tehdejší krvavou válkou mezi překupníky a autoritami, ale především nad tím, že se ani po desítkách let mnoho nezměnilo.

Americká válka proti drogám trvá přes čtyřicet let. Během nich se s velkým úsilím a obrovskými náklady rozbíjely drogové kartely, svrhávaly latinskoamerické režimy, vznikaly nové úřady a programy, zavírály zástupy lidí do vězení. A přesto jsou podle CIA američtí občané největšími konzumenty kokainu na světě. Droga se i dvacet pět let po slavné likvidaci narkobarona Pabla Escobara stále dováží převážně z Kolumbie. Podle zprávy OSN zemřelo jen v roce 2012 v souvislosti s konzumací drog 44 000 Američanů. Američtí policisté provedou ročně přes 1,5 milionu zatčení v souvislosti s drogami a v amerických věznicích sedí průměrně půl milionu Američanů za drogové přečiny – desetkrát víc než počátkem 80. let, kdy Ronald Reagan ve válce proti drogám značně přitvrdil. 

Práškový kokain samozřejmě není jedinou (ani tou nejnebezpečnější) drogou konzumovanou ve Spojených státech. Mnohem větší neštěstí než tato „droga bohatých“ způsobuje derivát kokainu crack nebo pervitin (o němž mimochodem pojednává další seriál Breaking bad). Tyto dvě látky patří k drogám, jaké bohužel prohibice dřív nebo později vždy zplodí – drogy se silným účinkem a vysokou návykovostí.

Válka proti drogám vyrábí gangstery, miliardáře – a stovky tisíc mrtvých

Prohibici je totiž možné chápat jako monopolizaci odvětví. Vyhlášení zákazu výroby, prodeje a držení drog přinejlepším pouze snižuje množství výrobců a dealerů; jelikož zákon nemůže lidem efektivně zakázat touhu po drogové euforii, trh s drogami nikam nezmizí. Ačkoli prohibice může snížit kvantitu obchodníků, mnohem zásadnější je dopad na jejich kvalitu. Prohibice tvoří specifický typ podnikatele – gangstera. Vysoké ziskové marže (odpovídající vysoké rizikovosti podnikání) společně s nemožností řešit problémy v rámci civilizovaných institucí láká přesně ten typ lidí, kteří se nebojí řešit konkurenční či zaměstnanecké spory za pomoci střelné zbraně. V rámci prohibice stoupají k vrcholu lidé jako Al Capone či Pablo Escobar – nelítostní psychopati, kteří by na otevřeném trhu buď neuspěli, nebo svou energii směřovali ke zvýšení efektivity a inovace. Koneckonců psychopatem byl pravděpodobně i Steve Jobs, stejně jako mnoho dalších slavných osobností, které měly příležitost realizovat se kreativně. 

V době americké alkoholové prohibice byl problém sehnat pivo, jelikož nabídku alkoholu tvořily především velmi silné kořalky. Stejně tak i při drogové prohibici – čím je vynucování zákazu přísnější, tím budou drogy nabízené na trhu koncentrovanější. Důvodem je opět rizikovost obchodu s drogami – mají-li překupníci na výběr mezi kilogramem silné drogy a pěti kilogramy lehčí drogy (obojí o stejné hodnotě), budou preferovat vzhledem ke snazší úschově a převozu drogu silnější. Proto za Reaganovy tvrdé protidrogové politiky osmdesátých let zažila Amerika epidemii cracku a pervitinu, zatímco v předchozích desetiletích byla populární především marihuana.

Výroba a distribuce silnějších drog na velkoobchodní úrovni také dává větší příležitost maloobchodním dealerům k ředění všemožnými látkami. Vzhledem k tomu, že na černém trhu nemají výrobci příležitost vybudovat svou značku a hlídat její kvalitu v celém distribučním řetězci, čelí spotřebitelé trvalé nejistotě ohledně potence kupované drogy. Neznámá jakost je problémem jak ve světě, tak i v tuzemsku – a jejím důsledkem je kromě vyhozených peněz i riziko smrtelného předávkování.

Nekonečné drogové stezky

Ačkoli o selhání války proti drogám mluví dokonce i americký prezident, na výraznější dekriminalizaci nebo dokonce legalizaci si patrně Američané (potažmo občané dalších západních zemí) patrně ještě dlouho počkají. Změny veřejných programů, okolo kterých se v průběhu desítek let vytvořil parazitický ekosystém úřadů, neziskovek a ziskových věznic půjde prosadit jen velmi těžko. Válka proti drogám je ideální požírač veřejných financí – představuje boj proti lidským touhám, který nelze nikdy vyhrát. Změnit lze ale podmínky, za kterých jsou tyto touhy uspokojovány.

Jako v mnoha dalších odvětvích, i v případě drog lze větší míry civilizovanosti dosáhnout pouhým utlumením represivní moci státu. Silk road, slavné internetové drogové tržiště, bylo pro své uživatele mnohem bezpečnější než nejčastější alternativa – pouliční dealer. Reputační mechanismus a uživatelské recenze, které dobře zná každý běžný internetový uživatel, zajišťovaly jistotu v životně důležitých věcech, jako jsou druh a čistota dodávané látky. Silk road byla uzavřena americkými protidrogovými agenty koncem roku 2013 (a provozovatel odsouzen na doživotí). Zavření tohoto tržiště však bylo setnutím hlavy nesmrtelné saně – vznikl Silk road 2.0 a po jeho shození i Silk road 3.0. Dva roky po uzavření prvního internetového drogového tržiště je objem drogových transakcí na takzvaném temném webu víc než dvakrát větší.

Vzdát válku proti drogám neznamená nechat drogy vyhrát

Nedávná legalizace marihuany ve čtyřech amerických státech téměř okamžitě oslabila mexické drogové kartely, proti nimž dlouhá léta marně bojuje mexická vláda. Portugalsko roku 2001 dekriminalizovalo držení menšího množství veškerých drog – a místní situace se ve všech ohledech razantně zlepšila.

Ukončení státní války proti drogám nepovede k drogové apokalypse, stejně jako zrušení alkoholové prohibice nevedlo k plošnému alkoholismu. V prostředí legálních drog by jejich uživatelé měli šanci na normální život, namísto jejich současného odsouvání na ulici, do vězení a často i předčasného hrobu.