Centrální banky a „hluboký strach z tyranské vlády“

Antipatie vůči centrální bance má ve Spojených státech dlouholetou tradici. S jednou jedinou výjimkou tam žádnou federální instituci nedoprovází horší pověst než Fed. A tou výjimkou je berní úřad. Levice viní Fed z toho, že má příliš úzké vztahy s bankami. Pravice na něj zase útočí kvůli strachu z vysoké inflace. Senátor Rand Paul psal minulý měsíc ve Wall Street Journal o tom, že podléháme klamu, když si myslíme, že by pár expertů ve Washingtonu mělo stanovovat cenu peněz. Ale už v roce 1791 vedl Alexander Hamilton spor s Thomasem Jeffersonem o tom, zda má být vytvořena vládní banka. Šlo o součást sporu mezi federalisty a antifederalisty a toto rozdělení v podstatě definuje americkou politickou scénu dodnes.

Když francouzský politolog Alexis de Tocqueville cestoval po Spojených státech, povšiml si, že americká centrální banka vyvolává v Američanech „hluboký strach z tyranské vlády“. On sám přitom považoval francouzskou centrální banku za přirozenou součást státu. Tocqueville došel k závěru, že Američané „jsou posedlí jednou velkou obavou a tou je strach z centralizace“. Měl pravdu, ale jen částečně. Američané skutečně nevěří velké vládě, ale stejně tak nevěří velkým bankám. A centrální banka představuje kombinaci toho nejhoršího z obou těchto světů.

Antipatie, které mají Američané vůči federální vládě, mají pravděpodobně kořeny v jejich koloniální minulosti. U bank jde zase o odraz toho, že Američané jsou národem hraničářů, kteří obecně nedůvěřují lidem z měst. Předpokládá se, že lidé z venkova a malých měst mají dobré vlastnosti, ty špatné najdete u lidí z velkých měst na východě. Tento postoj se prolíná i celým dvacátým stoletím. Theodore Roosevelt hovořil po kolapsu trhu v roce 1907 o tom, že „lidé se obávají, že každá banka má v sobě něco shnilého“.

Po roce 1907 se objevily požadavky na větší fragmentaci bank, které se podle většiny ve společnosti staly příliš mocné. Šlo ale o hrubou chybu, protože problémem systému byla právě velká roztříštěnost bank a celého systému. Každá banka držela své rezervy zlata a docházelo k častému nedostatku likvidity a následné panice. Reformátoři jako Paul Warburg a Frank Vanderlip tvrdili, že pokud se mají Spojené státy stát významnou ekonomickou mocností, musí mít centrální banku. Na veřejnosti se ale kvůli historickým zkušenostem o takové bance hovořit nedalo. Když Woodrow Wilson kandidoval na prezidenta, musel říci, že je proti návrhu na vytvoření centrální banky i přesto, že ve skutečnosti tento plán podporoval. Po svém zvolení ale Wilson podepsal tzv. Federal Reserve Act.

Legislativní schválení tohoto zákona bylo složité, protože farmáři ze západu se obávali, že nově vytvořený Fed by omezil peněžní nabídku a oni by nemohli zvyšovat ceny. Bankéři se zase báli, že Fed vytvoří příliš mnoho peněz. Dnes si tyto dvě zájmové skupiny prohodily strany. Wall Street v podstatě podporuje politiku nízkých sazeb, ale populisté hovoří o hrozbě vysoké inflace. Ta však zůstává nízko, dolar je na světových trzích stále vysoce ceněný a tudíž se zdá, že Fed nedělá svou práci špatně. Pokud by ale Fed neexistoval, bylo by dost složité ho založit. Gary Gorton z Yale School of Management se domnívá, že nový Fed by měl velmi omezené pravomoci a jeho nezávislost by mohla být jen minimální.

Autorem je Roger Lowenstein.

Zdroj: WSJ