Aleš Tůma: Z bláta do louže se státními dluhopisy

Je to asi největší paradox důchodové reformy. Když konečně po mnoha letech úvah, debat, sporů a příprav dostali Češi možnost vyrvat malou část svých povinných odvodů ze chřtánu státu, rozhodli se je svěřit... víření bubnů... zase státu.

Z těch, kdo do 2. pilíře plánují vstoupit, by si polovina vybrala konzervativní fondy. Přesněji, necelých 20 % by vstoupilo do fondu státních dluhopisů, lehce přes 30 % by volilo fond konzervativní. Alespoň taková čísla vyplývají z on-line průzkumu provedeného pro společnost Partners agenturou Instant Research na tisícovce respondentů.

Jistě, po konzultaci s finančním poradcem může konečné rozhodnutí vypadat jinak, ale i tak jsou výsledky pozoruhodné a vypovídají o tom, jak moc konzervativní průměrný český investor je.

Výnos bez rizik nebo riziko bez výnosu?

Do čeho investuje fond státních dluhopisů, je zjevné už z názvu. Konzervativní fondy na tom budou  podobně, investiční limity mají sice volnější, ale i v nich budou státní dluhopisy převládat. Sebemenší podíl akcií nebo alternativních investic je tabu, akcie má povoleny až fond vyvážený.

V zmíněném průzkumu volili dluhopisové fondy i respondenti v mladších věkových skupinách. Přitom na velmi dlouhý investiční horizont, jako je právě odchod do penze za několik desítek let, je naopak rizikové NEMÍT vůbec žádné akcie. Pro ilustraci se stačí podívat do některého historického přehledu výnosů, například do materiálu „Long Term Asset Return Study“ od Deutsche Bank.

Za 18 dekád končících v roce 2010 porazily dluhopisy akcie jen čtyřikrát. Reálný výnos akcií za posledních 175 let byl necelých 6,5 % p.a. Desetileté americké státní dluhopisy vynesly necelých 2,8 % p.a.

Skoro tři procenta po očištění inflaci, to nezní zase tak špatně. Jenže musíme vzít v úvahu fakt, že  výnosy „bezpečných“ státních dluhopisů jsou teď na dlouhodobých minimech...

Paradox bezpečného přístavu

Pokud už někdo vstupuje do 2. pilíře, zřejmě oprávněně nevěří, že se o něj stát postará. Potom je ovšem záhadou, proč by měl věřit, že nejlepší investice jsou dluhopisy. Ano, postupné zhoršování parametrů průběžného systému samozřejmě neznamená, že stát zároveň bude mít problémy se splácením dluhopisů. Konec konců i utahování šroubů v důchodech má zabránit platební neschopnosti. Ale riziko je nenulové a investoři by se ho měli snažit omezit diverzifikací.

Dluhopisoví investoři se navíc vystavují riziku inflačních šoků. Inflace sice postihuje i penzisty v průběžném systému, ale alespoň částečnou valorizaci stát přece jenom nejspíše zachová. Penzisté budou konec konců stále silnější skupina voličů...

Kupovat si na dlouhý investiční horizont fond státních dluhopisů má tedy podobnou logiku jako kupovat si zajištěný produkt na akcie. V takovém případě se investor také bojí rizika a zároveň se mu sám vystavuje. V případě zajištěného produktu se bojí rizika akcií a tudíž poptává garanci, přitom ale podobné produkty obvykle vydělají jen v případě, že akciové trhy rostou (někdy ani potom ne). Ale o paradoxech strukturovaných produktů zase někdy příště...

Autor: Aleš Tůma, analytik Partners Financial Services