V zemi Talibanu

V zemi Talibanu

Vaše země byla také okupována Sověty? Tak si počkejte, za chvíli dostanete vízum.“ Zdánlivě nelogické výroky diplomata z afghánské ambasády v Pákistánu mi zní jako rajská hudba: právě jsem dostal povolení ke vstupu do jedné z nejtajemnějších zemí světa, jejíž vládu uznávají jen Pákistán, Saudská Arábie a Sjednocené arabské emiráty. Už pozítří budu v té části Afghánistánu, kterou ovládá radikální islámské hnutí Tálibán.

K objevování života na tomto území - svržená vláda kontroluje už jen pětinu státu - se všichni reportéři musejí vybavit řadou věcí. Třeba satelitním telefonem, protože ty pozemní téměř nefungují, pořádným balíkem peněz, od kterého jim místní úřady postupně pod různými záminkami odpomohou, a především pevnými nervy. Ty jsou potřeba zejména ke hře kočky s myší, jak lze nejlépe vystihnout vztah mezi tálibánskými úřady a šťouravými reportéry.

Mojí kočkou byl 28letý Abdul Valí, s nímž jsem musel povinně strávit celý pobyt v zemi. Neustále zdůrazňoval, že je tlumočníkem na volné noze, který jen musí uživit svou rodinu. Jenže smyslem celého systému „překladatelů" je odříznutí místní populace od zahraničních reportérů. Podobné opatření uplat-ňuje i irácký režim Saddáma Husajna.

Hlas zpod burky

V zemi ovládané Tálibánem ženy nesmějí vycházet na ulici bez doprovodu aspoň jednoho mužského příbuzného. Zásada, kterou tu některé rodiny ctily i v době, kdy ještě o Tálibánu nikdo neslyšel, ale zřejmě neplatí tak doslova. Uvědomuji si to ve chvíli, kdy Valí odbíhá shánět taxíka a já zůstávám uprostřed chodníku.

„Sír, where are you from," odkud jste, pane, ozve se z ničeho nic za mnou ze zamřížkovaného průzoru burky, ženského oděvu, pod nímž není vidět nic než občasný odlesk očí ve slunci. Až teď si všimnu, že tu nestojím sám - pár kroků ode mě je dvojice předpisově zahalených žen - snad sestry, možná matka s dcerou nebo přítelkyně. V Kábulu jsem druhý den, ale na od hlavy po paty zahalené postavy žen, připomínající duchy, jsem si stále ještě nezvykl. Podotýkám, že v Afghánistánu nosila většina žen burku i před příchodem „studentů islámu". „Přijel jste jako novinář, nebo turista?" šokuje mě další dávka na místní poměry perfektní angličtiny. Světle modrá burka, kterou má na sobě podle hlasu mladá žena nebo dívka, není příliš sepraná ani potrhaná, což podle znalců místních poměrů svědčí o relativně slušném postavení její majitelky. Bývalá studentka? Někdejší pracovnice zahraniční humanitární organizace? Nebo jedna z tisíců zdravotnic, učitelek a úřednic, které musely z rozhodnutí Tálibánu přestat pracovat a teď čekají, až vláda splní sliby a zajistí jim možnost zaměstnání, v němž budou odděleny od mužů?

Už to nikdy nezjistím. „Několikrát jsem vám říkal, že se nesmíte bavit se ženami," nařizuje mi zvýšený Valího hlas za mými zády. Zmlknu a nasazuji provinilý výraz. Osobně sice mnoho neriskuji, ale obětí ani nezapočatého dialogu by mohla být ta dívka... Rameny a očima signalizuji k zamřížkovanému průzoru zklamaní a rozloučení a už mě Valí žene k taxíku. Tajemná neznámá náš vůz sleduje, dokud nezmizíme za rohem rozstříleného baráku...

Udavač na každém rohu

„Ten chlapík s tebou je od Talibanu?" přitočil se ke mně muž v restauraci u města Kálat. Několik desítek minut pozoroval, jak s Valím a naším řidičem likvidujeme obrovskou porci kábulí, vařené rýže s rozinkami a na nudličky nakrájenou mrkví. Ted si šofér vyšel ven zapálit a můj hlídač se odebral k jedné ze svých pěti každodenních modliteb. Nastává další příležitost promluvit s Afghánci bez dozoru státního úředníka.

Umějí ji vystihnout i místní, a tak se ke mně čas od času donesou útržkovité nadávky na vládnoucí fundamentalisty nebo stížnosti mladíků, že si nesmějí holit vousy. Teď sebral odvahu asi 3OIetý muž, podle rysů Tádžik. „Udělali nám ze života peklo," šeptá a starostlivě se rozhlíží, jestli neposlouchá někdo třetí. „Je tu mír, jenže za jakou cenu," ukazuje bradou ke středověké pevnosti nad městem, která dnes slouží - tak jako stovky podobných objektů v celé zemi - coby vojenská základna a často i vězení nepohodlných odpůrců nového režimu. „Nejraději bych zase odešel do Pákistánu.

"Na jméno se raději neptám. Mám na paměti slova pracovníka OSN z Kábulu. „V posledních dvou letech se Afghánistán mění v policejní stát a myslím, že v Kábulu už není jediné nároží bez udavače." Přímo v Kábulu se ale odehrává i drsnější útlak, byť zahraniční reportéři obvykle nebývají po ruce. Přesto se tak občas stane. „Najednou přijely na křižovatku terénní pick-upy, vyskákali z nich tálibánci a začali zastavovat ostatní auta. Vyvlékali řidiče z aut a kontrolovali jim délku vousů. Viděl jsem nejméně deset facek," popsal mi divokou scénku jistý západoevropský fotograf. Reportér nefotil v jeho vlastním zájmu mu to rozmluvili tálibánští vojáci, s nimiž právě popíjel v kábulském hradu odpolední čaj. „Viděl jsem na nich, že mají strach, aby mě náboženská milice neobjevila. Dění na křižovatce s námi pozoroval i starý mulla, islámský učenec, a nakonec si na adresu komanda řádícího na křižovatce povzdechl: to přeci nejsou žádní muslimové."

Bez vzdělání, zato se samopaly

Neexistuje snad jediná knížka o Tálibánu, v níž by se nehovořilo o často do nebe volající nedotčenosti některých činitelů hnutí jakýmkoliv vzděláním či prostým selským rozumem. Já na nositele tohoto trendu uvnitř organizace, která ovládá zemi sedmkrát větší než Česko, narazil v historickém Qhazní jihozápadně od Kábulu.

Kontrolní stanoviště Tálibánu, u vjezdu do města sestává z polorozbořeného hliněného domku s protiletadlovým dělem o na střeše. Výkon služby se ale odehrává na vyplétané provazové posteli před stavením. Právě na ní sedí čtveřice mladíků s černými turbany, černými plnovousy a nezbytnou skleničkou černého čaje. Mosazná konvice s nápojem je pod postelí. Dva vojáci, z nichž jeden třímá v ruce ruský samopal kalašnikov, se nijak nesnaží zakrýt svou nedůvěru a nejspíš i pohrdání podivným cizincem.

Velitel postu, 22letý Hájatolláh, je naštěstí trochu jiný. Seznámení si ale nechal až na hodinu před půlnocí. Bez klepání vrazil se dvěma ozbrojenci do pokojíku, který jsme si s Valím pronajali nedaleko tálibánského stanoviště.

„Mysleli si, že jsi z humanitární agentury, tak jsem jim musel vysvětlit, co to je novinář. To víš, jsou to jednoduší lidé," objasňuje mi později Valí deseti minutovou debatu s velitelem.

Díky tomu se mnou mladý voják mluví. „Připojil jsem se k Tálibánu, protože nás tahle země potřebovala," popisuje Hájatolláh, jak se dostal k hnutí, které vzniklo v roce 1994 jako reakce vysloužilých nábožensky orientovaných bojovníků a studentů islámských škol na bratrovražednou válku v Afghánistánu. Lišácky si mě při tom prohlíží a mezi prsty pravé ruky mu létají korálky oranžového růžence, zakončeného malým patentním klíčem. Pak mi bezelstně popi-suje systém strážních služeb a rotaci vojáků na svém stanovišti. Do tmy a vrkotu prvních letošních cikád odchází po půlnoci. Na cestu si od nás bere mandarinku a nabízí veškerou pomoc, pokud bychom cokoliv potřebovali.

„Nejde nám o křesla"

O dva dny později se ocitám v kandahárské kanceláři regionálního šéfa vládní plánovací komise Širáky Rašídího, který má pod palcem asi dvě pětiny Afghánistánu. Sedí se zlatými brýlemi a v zeleném svetru na koberci u nízkého stolku z tmavého skla. Jeden telefon je pod stolkem, druhý leží na tkaném polštáři s křiklavými rudými vzory.

Připadám si jako na poradě řízené podle západních manažerských příruček. Rašídí rozdává úkoly mužům, kteří dřepí kolem něho. Sem tam padne věcný dotaz, následuje stejně konkrétní odpověď. „Potřebuji povolení k převozu výbušnin, abychom mohli odstranit kámen z cesty," přednáší poselství za svou vesnici muž se zeleným turbanem „Dobrá, jděte vedle do kanceláře, sepište to a vraťte se, já to povolení hned podepíšu."

Žádné popíjení čaje a lelkování, tolik rozšířené v těchto končinách, ale věcná práce odpovídající významu kanceláře, v níž si nepodávají dveře jen místní starostové, ale i činitelé OSN a humanitárních agentur. Rozpaky nastávají až ve chvíli, kdy se Rašídího ptám na jeho vzdělání. „Absolvoval jsem jen madrasu, náboženskou školu," přiznává zaskočeně.

Přesto - nebo možná proto je Rašídí typickým důkazem rotace kádrů, již "Tálibán uplatňuje ve svých řadách. Pákistánský znalec hnutí Ahmad Rašíd tvrdí, že jejím smyslem je zabránit tálibánským činitelům, aby nezapustili kořeny na jednom místě a nezačali vytvářet vlastní struktury.

„Po škole jsem byl učitelem, pak jsem se podílel na džihádu, svaté válce proti sovětské okupaci," vzpomíná tálibánský plánovač na počátek své kariéry. Po vzniku hnutí se okamžitě zapojil do jeho činnosti a postupně vystřídal post regionálního velitele bezpečnosti, celní služby a šéfa okresu. Před příchodem do dnešní funkce byl dokonce ministrem pro válečné invalidy a padlé. „Nejde nám jako na Západě o židle, ale o to, sloužit lidem," odráží suverénně mou otázku, zda jeho poslední profesní proměna nebyla mocenským pádem.

„Kdo neutekl, souhlasí"

Mohammad Táhir pracuje v kandahárské kanceláři ministerstva zahraničí. Celé dětství pražil jako uprchlík v pákistánské Kyétě: trpělivě mi vyjmenovává příbuzné, které mu zabili sovětští a afghánští vládní vojáci. Do své země se Mohammad vrátil před sedmi lety spolu s prvními oddíly Tálibánu.

„Volilo by nás 80 procent lidí," říká Táhir přesvědčeně na mou otázku, jak by podle něj Tálibán uspěl v případě vskutku nepravděpodobných demokratických voleb. „Ta zbývající pětina žije na severu, kam jsme ještě nedošli. Kde se ukážeme, tam nás chtějí, a komu se naše vláda nelíbí, může odejít. Kdo zůstal, ten nás schvaluje," sype z rukávu cynicky logické poučky.

Náhle sahá pod postel a vytahuje nedávno vydanou anglicky psanou knihu Ahmada Rašída, která velmi podrobně a poutavě popisuje fenomén Tálibánu. Kniha ale nelíčí jen radost, s níž Afghánci vousaté bojovníky vítali jako osvoboditele před loupeživými gangy a polními veliteli unášejícími na své základny nezletilé dívky. Rašíd se věnuje i takovým věcem, jako jsou hromadné popravy civilistů na dobytých územích, kulturní teror na persko-jazyčných územích nebo brutálnímu umučení bývalého komunistického prezidenta Nadžíbulláha, kterého komando Tálibánu vyvleklo před pěti roky z mise OSN v Kábulu, vykastrovalo, vláčelo městem za autem a nakonec pověsilo na lampu. „Znáte tu knihu?" ptá se Mohammad.

Přisvědčuji, že jsem o ní slyšel. Že ji mám v batohu, nemohu přiznat i když prý knížka není v Afghánistánu zakázaná, mohu padnout do léčky. „Myslím, že je to dobrá kniha," pokračuje mladý tálibánec pákistánskou angličtinou. Ptám se, zda se mu zamlouvají i pasáže kritické k jeho kolegům na frontě. „Četl jsem jen to, co se mi líbí. Toho, o čem mluvíte, si vůbec nevšímám," směje se lehce. „Mám ji hlavně kvůli zlepšení jazyka." Poté si na kapesním rádiu naladí paštůnské vysílání Hlasu Ameriky a s kamenným výrazem ve tváři poslouchá zprávy o nejnovějším vývoji kolem obřích buddhistických soch ve 400 kilometrů vzdáleném Bámjánu, které pár dní předtím rozmetali výbušninami jeho ozbrojení kolegové.

Zákaz hudby

„Vypněte to, víte, že je to zakázané," peskuje Valí taxikáře, který po našem nasednutí do obstarožní žlutobílé volhy zasunul do přehrávače kazetu s íránskou hudbou. Zákaz muziky byl jedním z tálíbánských opatření, jež před pár lety začala diktovat nové mravy. Dnes už je tato snaha o dosažení větší zbožnosti národa pro legraci i většině samotných Afghánců. „Je to hra. Víme, kde jsou kontrolní stanoviště, tak vždy ztlumíme zvuk anebo kazety schováme," říká mi později muž, který vozí cestující mezi Kandahárem a Delárámem. Zanedlouho vidím celý rituál na vlastní oči: šofér schovává dvě kazety za palubní přihrádku, zastavujeme, tálibánec rukama prošmejdí kastlík a jedeme dál.

Za sebou necháváme několik tyčí, na nichž se výstražně blyští chuchvalce pásek vytahaných ze zabavených kazet. „Když někoho chytí, kazety mu tahle zničí a řidič obvykle dostane pár facek," směje se taxikář. „Když jede bez pasažérů, mohou ho na pár dní i zavřít."

Vražedné sucho

Jenže všechno je relativní. Zatímco z mediálního obrazu Afghánistánu by se mohlo zdát, že zákaz televize, hudby a fotografování živých bytostí a povinné zahalování žen je tím nejpodstatnějším, co pálí obyvatele země, cesta jen pár kilometrů za Kandahár toto klišé silně nabourává.

V době, kdy Evropa vybíjí statisíce kusů dobytka pro pouhé podezření z nákazy některou chorobou, tady kvůli nedostatku vláhy statisíce uhynuly a jejich majitelé, kočovní pastevci, přišli nejen o majetek a životní styl, ale kvůli hladu a vyčerpání často také o život. Několik tisíc vykořeněných nomádů žije právě u Kandaháru. „Měl jsem skoro 500 koz a ovcí a 30 velbloudů, teď mi zůstalo jen pět ovcí a jeden velbloud," hořekuje Din Muhammad, národností Balúč, který nyní přežívá v nouzovém táboře Pándžváí, asi 20 kilometrů západně od města.

Din Muhammad je hlavou jedné ze 427 kočovnických rodin, které v táboře žijí, neboť kvůli suchu, svírajícímu už třetí rok velkou část jižní Asie, musely opustit svá tradiční teritoria v nejjižnější části Afghánistánu, pouštním Rígestánu. Celkově je v tomto regionu mezi kočovníky postiženo na dvě stě tisíc lidí, kterým uhynulo 90 procent zvířat, a museli být proto přemístění do nouzových táborů. K tomu je nutné připočíst statisíce rodin, jimž zašla jejich políčka a sady. Do tábora Pándžváí byli lidé přesunuti před jedenácti měsíci. Osmahlí muži s turbany, z nich každý byl ještě před půl druhým rokem archetypem hrdého a tvrdého pouštního nomáda, dnes vyvolávají spíš než respekt hluboký soucit: živoří pod bídnými přístřešky postavenými za cizí peníze a bez ironie připomínají hromádky neštěstí.

„Nemáme co jíst, jsme tu ve starých hadrech a jen ležíme celé dny na zemi," říká mi otrhaný vrásčitý stařec, jemuž svazuje jazyk věk, únava a sucho v ústech. „Navíc tu není ani doktor," dodává s tím, že právě dnes v táboře - jednom ze sedmi umístěných v relativně vlhkém pásu kolem nedaleké říčky zemřel vysílením další člověk.

Katastrofálních podmínek těchto lidí jsou si vědomi snad všichni, jen málokdo má ale možnosti a zároveň i vůli efektivně pomoci, takže vše dosud končí u nejnutnějších potravinových dávek.

Pytel rýže pro 400 rodin

Mnohdy vypadá tato pomoc dost groteskně. „Tohle jsem poslal vůdci Tálibánu mullovi Umarovi," ukazuje mi mluvčí komunity Sardar Mohammad dopis, který spolu s dalšími dokumenty vysypal na zem z igelitového sáčku nošeného v náprsní kapsičce.

Mohammad v suplice upozornil rrtullu na situaci v táboře a požádal jej o potravinovou pomoc. „Amír al-muminín (vůdce věřících, jak zní Umarův oficiální titul) to poslal kandahárskému guvernérovi, který celou věc vyřídil tím, že nám poslal padesátikilový pytel rýže," směje se trpce vůdce tábora.

Také OSN se věnuje spíš koncepčním věcem. „Teď právě vrtáme pět 140 metrů hlubokých studní, protože obyvatelé tábora jsou odkázáni na nedaleký zavlažovací kanál, takže prakticky všichni, hlavně děti, trpí už měsíce vážnými zažívacími potížemi," vysvětluje mi inženýr Abdul Chálid Dauvarí z Rozvojového programu OSN.

Jeho šéf, Sved Leslie Oquist, ale později v kanceláři OSN poukazuje na zásadnější problém, než je bídná situace v táborech. „Teď tu bylo několik deštivých bouří, takže třeba pěstitelé obilí, kteří utekli před suchem do Pákistánu nebo jiných částí Afghánistánu, se mohou vrátit a znovu zasít. Vrátit se do pouště mohou i kočovníci jenže když desetičlenné rodině zůstal třeba tucet zvířat, nemůže tam zkrátka přežít. Existuje jediná záchrana: mezinárodní společenství koupí v zahraničí nová stáda," teoretizuje Oquist.

l on však ví, jak slabá bývá ve světě reakce na výzvy k podpoře válkami a přírodními pohromami zbídačených Afghánců. Švédský nadšenec se tak zatím věnuje přízemnějším věcem, než je nákup ovcí na Novém Zélandu. „Teď zrovna kompletujeme balíčky se svetry pro děti, aby už v noci v táborech aspoň nemrzly."

Nastal soumrak opia?

„Tady všude bylo ještě loni opium," máchá rukama inženýr Dauvarí z OSN, když se jeho terénní toyotou houpeme po prašných cestách kolem Kandaháru. Namísto útlých rostlinek máku nás obklopují pšeničná pole, sem tam míjíme shluk hliněných staveb s průduchy, v jejichž suchém horku vesničané proměňují nádherné hrozny ze svých vinic v rozinky.

Před několika měsíci vstoupil v platnost náboženský výnos mully Umara, zakazující pěstování opiového máku. „Ten kdyby řekl, ať se zabijeme, udělali bychom to také," objasnil mi míru své loajality Muhammad Ghaní Chán, stařešina z Nouraku, ležícího asi 250 kilometrů severovýchodně od Kandaháru, když jsem se ptal, jak se postavili k nařízení lidé z jeho vesnice.

Afghánistán patří léta na špičku světových producentů opia, hlavní složky pro výrobu heroinu. Teď už by s tím měl být teoreticky konec. „Možná se ještě pěstuje někde v horách, to už ale nemá nic společného s dosavadním rozsáhlým mezinárod-ním byznysem," tvrdí Dauvarí.

Samozřejmě hovoří jen o oblastech ovládaných Tálibánem. Jinde se pěstuje dál. Na kandahárském bazaru si ještě zkouším ověřit připravenost trhu na další opiovou sklizeň malou lstí. Sháním zahnutý nožík terják, kterým se ze zářezů na makovicích stírá opiová šťáva. Na nástroj narážím až v pátém železářském obchůdku a prodavač mi může nabídnout jediný kousek, který po dlouhé době našel doslova zašlapaný do bláta v odpadcích pod regálem.

Vymýcení opia na území Tálibánu v zimě triumfálně oznámil šéf pákistánské kanceláře Programu OSN pro boj proti narkotikům Bernard Frahi. Radost západních technokratů a bojovníků proti bílé smrti má ale i stinné, nepříliš často zmiňované stránky. „Výroba opia je náročná na pracovní sílu," vysvětluje Oquist. „Ročně se tak jen na jihu země živilo 250 tisíc až 300 tisíc lidí, takže zákaz výroby opia je vedle sucha další hospodářskou pohromou pro celý region."

Sovětské dědictví

„Tohle byly moje tanky," říká Karím, když jeho taxík zdolává standardně rozmlácenou silnici u západoafghánského města Šindand. Právě projíždíme snad nejbizarnějším skanzenem někdejší sovětské vojenské přítomnosti v zemi. Nalevo od nás o sebe ve větru mlátí na zničeném hangáru vlnité plechy s opršelým ruským nápisem Sláva vojnom internacíonalistam, po všech stranách se pak až k obzoru táhnou pavučiny plotů a oprýskaných strážních věží.

Tohle bývala základna sovět-ských jednotek a afghánské armády, a právě tady velel náš šofér Karím tankovému oddílu, než komunistická moc v Afghánistánu podlehla Západem a muslimským světem podporovaným mudžáhidům.

„Pamatuji si, jak jsme se jednou s československými instruktory v Kábulu tak zpili, že jsme nemohli trefit na ubytovnu," směje se Karím nad svými kousky z mládí. Dnes má turban a předpisový plnovous a to, že mu není cizí zahraniční kultura, připomíná snad už jen jeho frajerská kožená bunda.

Proměnu zaznamenaly i „jeho" tanky. Po vládních silách sloužily pár let mudžáhidům, dnes na nich vlají bílé prapory Tálibánu. Bizarní obrázek pokořené vojenské moci podtrhuje už jen rodina nomádů, která se usadila zrovna vedle haldy šrotu ze sovětské vojenské techniky.

Bezpečí po letech války, teroru a drancování je nejpádnějším argumentem řadových Afghánců, kteří si vládu Tálibánu pochvalují. A není jich málo. Kladné hodnocení na Západě zatracovaného hnutí tak slyším třeba od členů týmu likvidujícího v okolí Kandaháru tisíce protipěchotních min.

„Když město kontrolovali mudžáhidé, vůbec jsme nemohli vyjíždět do terénu, a když jsme přesto nějaké miny našli, okamžitě nám je zabavili a položili je jinde," vzpomíná na dobu mezi roky 1989 a 1994 pyrotechnik Abdul Kuddus. „Poté vláda zajistila bezpečnost, a také když nás třeba vesničané nechtějí pustit přes pole, abychom jim nepošlapali úrodu, tálibánci zjednají pořádek."

Těžce zaplacený mír

Právě podobné výroky mi znějí v uších ještě ve chvíli, kdy po deseti dnech v Afghánistánu procházím posledními kontrolami svých dokladů a chystám se překročit hranici s Íránem.

Na kamenitých prašných silni-cích, v potemnělých čajovnách, na špinavých bazarech a mezi ruinami vybombardovaných čtvrtí Kábulu jsem viděl lidi, jimž se s příchodem tálíbánských bojovníků a ideologů zhroutil svět. Možná i přišli o své blízké. Mluvil jsem ale také s těmi, kteří se teprve v tu chvíli přestali bát o své děti.

Tálibánistán, jak jsme si pro sebe nazval tuhle zoufalou zemi, ve mně zanechává rozporuplný dojem. Těžká totalita, která na druhé straně statisícům lidí zajistila alespoň holé přežití a jakžtakž fungující státní správu - což samozřejmě v Afghánistánu vůbec není samozřejmé - snad ani jinak působit nemůže.

Břetislav Tureček
autor je redaktorem deníku Právo
článek byl publikován v magazínu deníku Právo

Převzato se souhlasem serveru