Ray Dalio: Býčí bublina vydrží do roku 2012

Ať se nacházíme v období klidu, zmítáme se v krizi, nebo se ekonomika právě snaží po prodělané recesi vzchopit, vždy se vyplatí zajímat se o názory Raye Dalia, hedgeového portfoliomanažera, který se specializuje na úvěrové a měnové trhy. Se svým týmem z Bridgewater Associates spravuje investice v hodnotě téměř 90 miliard USD. Své klientele, která zahrnuje vlády, centrální banky, nadace a penzijní fondy, se může pochlubit v posledních deseti letech průměrným ročním výnosem téměr 18 %. Ray Dalio podrobně analyzuje globální finanční prostředí s velkým důrazem na souvislosti současných událostí s historickými precedenty.

Nacházíme se v bipolárním světě, ve kterém existují na jedné straně rozvíjející se země, které nemají problémy s dluhy, fungují úsporně a rostou rychlým tempem. Patří mezi ně především Čína a Brazílie. Na druhé straně stojí země rozvinuté, zastoupené USA, Japonskem a většinou Evropy, které jsou předlužené. Tištění peněz Obě tyto skupiny můžeme dále dělit do dvou dalších podle toho, zda disponují samostatnou měnovou politikou. základní skutečnost způsobující, že i mezi rozvinutými dlužnickými zeměmi nalezneme rozdíly, je schopnost tisknout si peníze. Tuto možnost mají USA i Spojené království. V případě, že se nacházíme v pozici dlužníka, peníze tiskneme zpravidla s velkou oblibou, protože to pro nás představuje relativně snadný způsob, jak se vyvázat z dluhů. Pokud takovou možnost nemáme, ať už se jedná o americký stát Wisconsin, nebo o Španělsko, existuje pro nás jako pro dlužníka jen jediná cesta - desetiletí pekla. Jde o neskutečně dlouhé období restrukturalizace, které provází napětí mezi dlužníky a věřiteli. Ať už se jednalo v 80. letech o Brazílii a Argentinu, nebo na konci 80. let o Japonsko, tato etapa je vždy považována za "ztracenou dekádu". Co se týče věřitelských zemí, je nutné mezi nimi rozlišovat podle stupně nezávislosti měnové politiky. Ironií je, že právě Čína patří mezi ty země, jež nezávislou měnovou politiku nemají. Jako řešení vznikající inflační bubliny by se za normálních okolností nabízela restriktivní měnová politika. Mají 5,5% míru inflace (když se na to podíváme měsíc po měsíci, jedná se dokonce za rok o 13 %). Míra hospodářského růstu se blíží 10 %. Úrokové sazby se pohybují okolo 5 %. Takže čínský HDP roste o 15 % ročně. Máte-li ekonomiku, která roste 15% nominální sazbou při 5% úrokové sazbě, byli byste blázni, kdybyste si nepůjčovali na nákup aktiv s větším výnosem a ukládali peníze do banky. Země, jejichž ekonomika je na vzestupu, nakupují věci, které způsobují inflaci. Mají nízké náklady na pracovní sílu, takže jsou na světové úrovni velmi konkurenceschopné a vydělávají peníze, přičemž tím v reakci na poptávku po zboží a po "tvrdých" aktivech zároveň umožňují vznik různých druhů úvěrů. Trpí však přetížením svých kapacit - jsou přehřáté, ale přitom nemohou přistoupit k restriktivní měnové politice.

Co si myslí Ray Dalio o evropské dluhové krizi, kvantitativním uvolňování, mladých trzích, Japonsku a jak vidí budoucí vývoj akcií a komodit? Čtete ZDE: