Kam kráčíte, odbory?

Podle několika žhavých rudých teček jsem poznal, že jsem přijel na fotbal předčasně. Spoluhráči ještě kouřili před tělocvičnou. Občas někdo zachramlal a odplivl si. Párkrát bylo slyšet slovo „vole“. Přišel jsem blíž a pozdravil je. Odpověděli a povídali si dál. Přemýšlel jsem o dvou článcích z Economistu. Za chvíli mi to nedalo a zeptal jsem se: „Hele, kluci, je někdo z vás v odborech?“ Ztichli a nechápavě na mě hleděli. Jelikož jsou už na mé zákeřné otázky zvyklí, nakonec přeci jen odpověděli. Nejsou. Asi jsem si vybral špatný vzorek respondentů.

Proč vlastně vůbec píšu o této příhodě? V Economistu mě opravdu zaujaly dva články s názvy The battle ahead a (Goverment) workers of the world unite! Chtěl jsem zjistit, jestli popisované skutečnosti lze pozorovat i v České republice. A cože tak zajímavého nám naservírovali britští novináři?

Během posledních desetiletí došlo k zajímavému posunu v odborovém hnutí. V privátním sektoru se snížilo zastoupení pracovníků v odborech. V USA je to nyní 7 %, ve Velké Británii 15 % a v zemích OECD je to pod 20 %. Přičemž ještě v sedmdesátých letech se tato čísla pohybovala mezi 30 až 45 %. Naopak počet „organizovaných“ pracovníků ve veřejném sektoru buď zaznamenal vzestup, nebo podstatně mírnější pád, takže se statistika pohybuje mezi 35 a 70 % v závislosti na tradici jednotlivých zemí. Mění se také charakter odborů. Typický odborář z padesátých let skončil školu v šestnácti letech, pracoval v továrně a živil rodinu. Jeho ekonomické názory se řídily Trockým, ale v rodinné oblasti byl značně konzervativní. V současnosti pochází odboráři ze střední třídy. Vysokoškolské vzdělání a liberální názory nejsou žádnou raritou. Takový člověk pak zákonitě předpokládá, že bude lépe placen než ten, komu má „sloužit“. K tomu se navíc přidává výhoda v podobě moci.

Veřejný monopol na služby

Pokračování článku najdete na http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/kam-kracite-odbory/