Po nás potopa milý fanoušku

Letošní Mistrovství světa v hokeji v ruské metropoli Moskvě skončilo triumfálním návratem země kolébky hokeje na trůn. Kanaďané jsou totiž nejúspěšnější hokejovou zemí světa, vybojovali jako první nejvíc titulů – celkem čtyřiadvacet. Sportovní velebení nechme ale stranou a podívejme se na zákulisí turnaje optikou byznysu. Nechci ale jen analyzovat to, zda hlavnímu sponzorovi hokejového turnaje, totiž české Škodě Auto, nevadí, že čeští hráči dopadli na tomto sportovním kolbišti, jak pověstní sedláci v bitvě u Chlumce.

Zvykli jsme si na to, že v tuzemských zeměpisných šířkách je pohodlnější se vymluvit. Na všechno a na všechny. Nevzali vám dítě do fotbalového či hokejového týmu v hlavním městě, nebo známém sportovním středisku? Hm, pak jste asi dali málo peněz trenérovi do kapsy. Vždyť už při přímých přenosech si lidé ze sportovní branže stěžují na to, že nejoblíbenější sporty v zemi - hokej a fotbal - jsou prolezlé korupcí skrz naskrz. A bafuňáři sdružení, které nesou hrdé názvy jako Český fotbalový svaz či Česká asociace ledního hokeje odráží ataky podobného typu v televizních vystoupeních jako na běžícím pásu. Bohužel však s lehkostí bytí sobě vlastní, bez účinného řešení. Někteří trenéři neváhají jít pro slovo daleko a klidně vám řeknou, že když chcete synka protlačit výš na soupisce hráčů, bude vás to něco stát. Všechno jde, když se chce. Bez ohledu na to, co kdo umí.

A tak na jednu stranu není divu, že statisíce korun, možná i milionů utopených v kapsách trenérů a jejich asistentů jsou podle rodičů smysluplně investovány, ale na druhou stranu si zaděláváme takovým přístupem na hodně kritické chvíle. Ale co, Carpe diem! Jenže pak se nedivme, že po desítce bohatých let na sportovní úspěchy, může s klidem dorazit desítka hubených let, bez viditelného úspěchu. A my, protože jsme se pořádně na hubená léta nepřipravili, ostrouháme. Hrdostí, pověstí a ztraceným egem. A to jenom proto, že jsme nechtěli upustit od vložení obálky trenérovi do kapsy. Kdo by přece nestál o to, zajistit vlastnímu dítěti lepší bytí za úplatek? Mysleli jsme si, že bez naší vlastní podpory, a ne smysluplných investic (rozuměj úplatku), fhraní air play a přístupu, kdy půjde o výkony, nikoli o peníze, to půjde tak nějak samo? Nepůjde. A nejen ve sportu.

A tak se jistě nejen sportovní fanoušci a fanynky, ale všichni, kdo čtou, sledují televizi, či poslouchají rádio, v nejbližší době musí zřejmě připravit na to, že jim bude servírováno z médii třeba podobně vyladěné hodnocení: Český hokej, vezoucí se na vlně euforie z řady triumfálních vystoupení posledních deseti let, dostával v právě skončené mezinárodní sezóně jednu tvrdou ránu za druhou. A komentátoři se budou stále častěji ptát: Jde o souhru náhod, nebo podcenění přípravy a tím pádem i sbírání následků?

Pesimismus ale prý do sportu nepatří. I přes neúspěchy reprezentací, i přes všechny nešvary, které se třeba dějí při pronikání hráčů výš v žebříčku sportovních celebrit je ještě čas na potřebné změny. Možná, že po dalších dvaceti letech, kdy zástupy sportovců,  byť hrajících na předních místech v klubech a tudíž s větší šancí na to, že si jich všimnou zahraniční naháněči s vidinou snových výplatních pásek, pohodlného života a tím pádem splnění si všeho, na co třeba v Česku nejde, se v těch světových ligách a enháelech neprosadí a budou chtít sami změnit vše, co nefunguje. Ale taky je to možná jen přání.

Bez práce ale koláče nebudou. A  v tomhle případě to platí dvojnásob. Když se budu držet fotbalu a hokeje, bez změny lidí, kteří připravují smluvní zázemí s bohatým světem a nechávají lacino utéct ven talenty, bez změny hraní hráči jen o peníze a tudíž vyzdvihování jen jejich ekonomických úspěchů, nikoli prestiž či úspěch v hraní, budeme mít zřejmě čím dál tím méně důvodů k hrdosti. Na druhou stranu nečekejme, že vše se otočí k horšímu rychle a hned. Třeba si někdo ze sportovních pánů „nahoře“ všimne, že ne všechno v českém klubech funguje tak, jak by mělo. A to by mělo být to pověstné světlo z tunelu. Tak si držme palce.