Ševčík (ne)má ve sporu s Paroubkem pravdu.

Premiér se vrhl do politického boje jako lev - a na rozdíl od krále zvířat neúnavně. V průběhu klání šel dokonce tak daleko, že neváhal "umravnit" mediálně známého ekonoma Miroslava Ševčíka příspěvkem do známého pražského periodika Metro, který napsal jako "prostý" čtenář a ve kterém korigoval jeho sentence tam uvedené. Jmenovaný ovšem také nelenil a ve sloupku, otištěném včera přinesl "repliku k replice" předsedy vlády. V ní ho poučil o pravidlech stanovování časových řad a konkrétně ukázal jak rostly reálné mzdy za "vlád Václava Klause" a jak za panování socialistů. Zvlášť pak na postavení důchodců demonstroval, kterak od roku 1998 soustavně klesá náhradový poměr.

Nechci dělat ve sporu arbitra a aniž se chci zastávat premiéra, neodpustím si dvě poznámky, které by měly upozornit na ošidnost použitých argumentů a tudíž jejich problematickou relevanci. Podotýkám, že v zásadě takové konstatování platí pro obě persony, protože si svá východiska upravují podle "svých potřeb."

Z toho důvodu také nedokáži přesně dešifrovat jak přesně Ševčík došel k uváděným hodnotám, specifikujícím roční růst reálných mezd v procentních bodech. Při prostém pohledu na uvedené korespondující nominální hodnoty průměrné mzdy v jednotlivých letech totiž laik těžko zjistí, jaký algoritmus byl zvolen k tomu, aby bylo dosaženo výsledků s nimiž se operuje. Nicméně, již z jednoduché komparace lze snadno dovodit, že meziroční nárůst o 1000 Kč představuje jiné procento u základu 6000 Kč a jiné u 12000 Kč. A jen "primitivní" vyjádření v procentních bodech nic neříká o vazbách na úroveň cen, na nejrůznější probíhající cenové šoky. Takováto argumentace je tedy "užitečná" pouze v politické rovině, z hlediska reálného života však čtenářům přináší málo sofistikovanou informaci. Už jen proto, jak víme, že růst průměrné mzdy je krajně nevyrovnaný v různých sociálních pásmech.

O něco exaktnější jsou údaje týkající se důchodů. V tomto případě nutno dát jednoznačně za pravdu panu Ševčíkovi v tom smyslu, že socialisté důchodcům slibovali opak toho, čeho se ve skutečnosti dočkali. Je však pozoruhodné, že právě on využil bídy důchodců a tohoto příkrého rozporu mezi slovy a činy právě ve sporu s Paroubkem. Dosud se totiž spíše nechal slyšet jako zastánce nutnosti radikální důchodové reformy s odůvodněním, že náklady na penze jsou neúnosně vysoké. Zřejmě obrátil a nadále bude usilovat o vylepšení poměru průměrné penze a průměrné mzdy. Pokud se ale mýlím, tak nechápu aktuální kritiku socialistů, kteří jeho dosavadní představy v praxi dlouhodobě naplňují, což svými čísly dokázal.