Uranová krize. Pozor na Rusko.

Ve světle jedné izolované události, což je jaderná havárie ve Fukušimě v březnu 2011, se jeví, jakoby jaderná energetika upadla do naprosté nemilosti. Alespoň z obvyklého pohledu. Ale to je jen mediální iluze.

  Pravdou je, že Japonsko po Fukušimském incidentu odstavilo všech 52 jaderných elektráren a prodalo podstatnou část svých uranových zásob. Jižní Korea následovala Japonsko a odstavila své jaderné elektrárny. Německo natrvalo uzavřelo osm ze 17 jaderných reaktorů a rozhodlo se odstavit zbytek do roku 2022. Rakousko a Španělsko přijalo zákony proti výstavbě nových reaktorů, Švýcarsko hodlá ukončit projektové přípravy. Většina evropských zemí je také proti jaderné energetice.

   Celkově tato situace vyústila do prudkého snížení poptávky po uranu, což vyústilo do převahy nabídky, takže se cena za libru uranu propadla o 80 %. V roce 2014 stála libra uranu 28,50 USD, i když v roce 2007 byla na úrovni 135 USD. Momentálně se cena uranu nachází na úrovni 39 dolarů za libru, což je stále pod produkčními náklady na těžbu. Většina uranových dolů potřebuje pro udržení investic, aby cena uranu byla výš, než 40 dolarů za libru. I tak při takové ceně nemá smysl otvírat nové doly a budovat nové projekty. Tato situace vypadá, jako by jaderné energetice zvonil umíráček. Minimálně v Evropě, samozřejmě s výjimkou Francie. A z globálního jaderného hlediska je Evropa téměř celý svět.

   Nicméně je zde také opačný vývoj. Jaderné elektrárny v Jižní Koreji jsou opět v provozu. Japonsko plánuje znovu uvést v roce 2015 do provozu svoji jadernou flotilu (navzdory občanským protestům). Rusko silně investuje. V současné době má ve výstavbě 9 nových jaderných elektráren a dalších 14 v projektové přípravě. Čína, která čelí nadměrnému znečištění vzduchu v důsledku spalování uhlí v klasických elektrárnách, přechází na jadernou energetiku. Ve výstavbě má 26 jaderných elektráren a vláda má v úmyslu do roku 2020 toto množství bude čtyři krát větší. Indie má 20 jaderných elektráren a hodlá dostavět 7 dalších. Ve zbytku rozvinutých států jaderná energetika doslova exploduje.

   Celosvětově je ve výstavbě 71 nových jaderných elektráren. Celkově se ve 12 zemí plánuje postavit dalších 163 a o 329 jaderných elektrárnách se uvažuje. Mnoho státu, které nemají žádnou jadernou elektrárnu, uvažuje o výstavbě své první. Jde o Turecko, Kazachstán, Indonésii, Vietnam, Egypt, Saudskou Arábii a několik jaderných elektráren plánují postavit také emiráty v Perském zálivu.

   Čína se svým neuvěřitelným růstem HDP byla po mnoho posledních let považována za hlavního odběratele přírodních zdrojů. „Produkujte to, co Čína potřebuje“ bylo hlavním heslem téměř všech světových výrobců. Nicméně se zapomíná na to, že také USA jsou jedním z největších spotřebitelů uranu. I když ve Spojených státech nebyla otevřena nová jaderná elektrárna od roku1977 jsou USA největším světovým producentem elektřiny z jaderných elektráren. Do roku 2020 plánují USA postavit dalších šest. Celkově produkují USA 30 % z celosvětové výroby jaderné elektřiny. Francie je v odstupu s 12 %, Čína zatím vyrábí 6 %. Jaderná energie produkovaná 65 jadernými provozy a 100 reaktory vyrábí 20 % celkové spotřeby elektřiny USA.

   Uran je však v USA velmi nedostatkovým zbožím.

     Graf: Spotřeba uranu v USA x produkce uranu

   Jedním slovem: může za to Rusko.

   Bývalý americký nepřítel ve Studené válce a protivník v jejím rozvíjejícím se pokračování je odpovědný za to, že prostřednictvím programu „Megawaty za Megatuny“ mají americké jaderné elektrárny dostatek paliva.

   Když se rozpadl Sovětský svaz, zdědilo Rusko dva miliony liber vysoce obohaceného uranu. Jen pro informaci, pro výrobu jaderné bomby je třeba uran U-235 obohatit na 90 %. Rusku také zbyly obrovské provozy pro obohacování a manipulaci s jaderným materiálem. V roce 1993 uzavřely USA a Rusko dohodu „Megawaty za Megatuny“. V rámci tohoto programu přeměnilo Rusko během 20 let 1,1 milionů liber vysoce obohaceného uranu na U3O8, materiál pro jaderné tyče a prodaly ho USA jako palivo pro jaderné elektrárny. To zhruba odpovídá množství 20 tisíc jaderných hlavic.

   Tato dohoda dvacet let pomáhala USA řešit disproporci mezi nabídkou a poptávkou po uranu. Odpovídá to v průměru 20 milionům liber roční uranové produkce. Témě polovině celoroční spotřeby. Průměrní Američané by jistě nevěřili tomu, že za polovinu elektrické energie produkované jejich jadernými elektrárnami mohou ruské atomové hlavice.

   Program „Megawaty za Megatuny“ vypršel v prosinci 2013, ale závislost USA na ruském uranu pokračuje. Rusku nedělá problémy udržet export jaderného paliva i v současnosti.

   Protože po havárii v japonské Fukušimě zaplavil přebytečný uran trhy, pohybovala se cena separačních pracovních jednotek (SWU) na velmi nízkých cenách. SWU měří množství práce nutné k obohacení uranu na produkční koncentraci uranu 235 ve výši 3 až 5 %. Jinými slovy kolik práce je potřeba vykonat k tomu, aby se koncentrace uranu zvýšila na množství potřebné pro vyvolání jaderné reakce v reaktoru.

   Často se zapomíná na to, že zbytky uranové hlušiny, která se používala k obohacení uranu pro bojové hlavice, stále obsahují okolo 0,2 až 0,3 % izotopu U-235. Když se cena SWU dostane hodně nízko, což je situace označovaná, jako „podvýživa“, stojí za to vrátit se k této hlušině, protože se vyplatí opakovaně absolvovat proces obohacování. Toto obohacování je opakem procesu získávání vysoce obohaceného uranu a připomíná trochu proces získávání zlata z rudy, která již prošla těžebním procesem.

   Po rozpadu Sovětského svazu zbyly Rusku nadměrné kapacity pro obohacování uranu, které již však nejsou potřebné pro vojenské účely. V devadesátých letech minulého století a začátkem tohoto století posílaly do Ruska hlavní uranové společnosti jako Areva a Urenco celé vlaky uranové hlušiny k procesu obohacování.

   Byly tak vyrobeny obrovské zásoby obohacené rudy. Pokud se kyvadlo přehoupne na druhou stranu a cena SWU se příliš zvýší, že se nevyplatí dál obohacovat rudu, což se označuje jako „překrmení“, budou tyto zásoby obohacené rudy vrženy na trh. Nyní se nacházíme v situaci, kdy „podvýživa“ přechází v „překrmení“. Rostoucí poptávka z Japonska v důsledku znovu zapojení jaderných elektráren a poptávka ze strany nově budovaných naznačuje, že se to stane během následujících 24 měsíců. Trh již tuto situaci předvídá, takže během několika posledních měsíců zvýšila cena uranu o 35 % a lze odhadovat, že se zdvojnásobí a dojde přinejmenším na 75 USD za libru.

   Schopnost obohacovat uran na úroveň využitelnou jako palivo do jaderných elektráren z hlušiny přináší Rusku řadu nesporných výhod:

   • Umožňuje využívat dříve nevyužitelné zdroje. • Čím víc hlušiny se využije, tím lépe. • Nejdůležitější však je, že Rusko může ušetřit množství své těžby uranové rudy pro budoucnost, když vyšší ceny uranu dramaticky zvýší výnosnost. To zahrnuje jak těžbu uranové rudy, tak levně nakoupený uran po jeho masivním výprodeji v důsledku jaderné havárie ve Fukušimě. Japonsko sice nikdy oficiálně neoznámilo, kdo byl hlavní kupec jeho uranu, ale některé zdroje uvádějí, že Rusko nakoupilo většinu těchto prodejů.
To je část plánu Vladimíra Putina na ovládnutí světového trhu s jadernou energií. Můžeme tomu říkat putinizace uranu a Rusko má všechny páky pro úspěch tohoto plánu na své straně.

   V lednu 2014 oznámil šéf ruského energetického gigantu Rosatom, Sergei Kirilenko, že roční produkce uranu, která dosahuje 6,5 milionu liber, se během roku 2015 ztrojnásobí. Rosatom odhaduje zásoby ruského uranu na 1,2 miliardy liber žlutého kovu, což jsou druhé největší zásoby na světě. Společnost je schopná produkovat 40 miliónů liber uranu ročně až do roku 2020. Když k tomu přidáme ruské projekty v Kazachstánu, Ukrajině, Uzbekistánu a v Mongolsku, zvýší se roční těžba na 63 miliónů liber. Pokud započteme veškerou sféru ruského vlivu, dojdeme k roční produkci více než 140 miliónů liber ročně během následujících šesti let.

   Žádná další země nedisponuje takovými plány na rozvoj těžby uranu. Do roku 2020 by tak Rusko dosáhlo třetiny celosvětové těžby uranu. Pokud k tomu připočteme i těžbu jeho spojence Kazachstánu, která dosahuje 25 % celosvětové těžby, zjistíme, že Rusko bude moci efektivně kontrolovat víc než polovinu světové nabídky.

   To je opravdu působivé. Nicméně tím to nekončí.

   Celosvětově existuje mnoho provozů na výrobu palivových článků do jaderných reaktorů. Jak na konverzi oxidu uranu na fluorid uranový, tak na obohacování izotopu uranu 235. A kdo je největším světovým producentem palivových uranových článků Ano, opět Rusko.

   Rusko disponuje celosvětově třetinou kapacity na výrobu reaktorových palivových článků konverzí. USA jako druzí v pořadí mají 18 %. Ruský poměr se bude ještě zvyšovat, protože Rosatom plánuje uvést v roce 2015 do provozu další výrobní provozy. Stejně tak v případě výroby reaktorových tyčí obohacením uranu připadá Rusku 40 % celosvětové výrobní kapacity. Plánované uvedení nových provozů do provozu má zvýšit tento poměr až na 50 %.

   Hlavním Putinovým cílem je ovládnout výrobu na přeměnu a obohacování uranových tyčí protože to umožní Rusku ovládat klíčové pozice v modernizaci jaderné energetiky. Je to chytrá strategie mít možnost ovládat dostupnost a cenu produktu, po kterém se bude poptávka neustále zvyšovat v řádu desetiletí.

   A toto sevření bude velmi těsné, protože kapitálové bariéry pro vstup do průmyslu výroby palivových článků pro jaderné elektrárny, jak konverzních, tak obohacených uranem 235 jsou velmi vysoké. Výstavba nových provozů je natolik nákladná, že si jejich výstavbu řada zemí nemůže dovolit, a obzvláštní potíže s tím mají západní státy, kvůli nátlaku a protestům environmentalistů proti jadernému průmyslu jako celku.

   Je dobré si opětovně připomenout, že Rusko je na dobré cestě ovládat skoro ... Pokračování       

Další grafické analýzy ZDE