K rozhodování soudu o přípustnosti převzetí osoby k nedobrovolné hospitalizaci

Ústavní soud TZ 3/2026

Stěžovatelka byla v listopadu roku 2022 bez svého souhlasu přijata do psychiatrické nemocnice. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen obvodní soud) následujícího dne z moci úřední zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky ústavu zdravotnické péče a následně řízení usnesením zastavil, protože stěžovatelka byla po šesti dnech hospitalizace propuštěna. Stěžovatelka trvala na projednání věci i přes zastavení řízení. Usnesením obvodního soudu z března roku 2024 bylo rozhodnuto, že převzetí stěžovatelky do psychiatrické nemocnice bylo v souladu s § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a že důvody pro nedobrovolnou hospitalizaci stěžovatelky trvaly do jejího propuštění. Toto rozhodnutí potvrdil i odvolací soud a následně i Nejvyšší soud. Obecné soudy, stručně řečeno, dospěly ve svých rozhodnutích k závěru, že v době přijetí do psychiatrické nemocnice a po celou dobu hospitalizace jevila stěžovatelka známky duševní poruchy. Bylo podle nich možné dovodit, že stěžovatelka bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje své okolí, přičemž bylo podle nich prokázáno, že takovou hrozbu nebylo možné odvrátit jinak než hospitalizací v psychiatrické nemocnici z důvodu permanentní observace stěžovatelky. Vyšly přitom zejména ze zdravotnické dokumentace, výpovědi vedoucí lékařky a znaleckého posudku.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy výkladem podmínek přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka do zdravotnického ústavu z tohoto institutu učinily preventivní nástroj neslučitelný s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na osobní svobodu. Je toho názoru, že i v procesní rovině převážil odborný pohled na problematiku nedobrovolné hospitalizace nad pohledem právním, kdy znalecký posudek sehrál v rozhodování soudů stěžejní roli. Konečně také argumentuje k porušení práva na ochranu rodinného života, které spatřuje především ve skutečnosti, že byla oddělena od svého čtyřměsíčního plně kojeného syna, a to na dobu šesti dnů.

První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Dita Řepková) ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť dospěl k závěru, že jimi došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, spravedlivý proces a osobní svobodu.

Při posuzování oprávněnosti nedobrovolné hospitalizace musí soudy své závěry učinit nejen na důkazech svou povahou odborných (výpovědi lékařů a znalců, znalecké posudky, lékařské zprávy), ale je nutné přihlédnout i k dalším dostupným důkazům. Soudy by neměly svou roli přenášet na znalce či jiné odborníky slyšené v řízení, nýbrž by si měly na podkladě všech dostupných důkazů udělat spolehlivý obrázek o situaci a na základě toho pak učinit právní závěry v posuzované věci. Především musí soudy zvážit relevantní tvrzení a důkazy předkládané osobou umístěnou do nedobrovolné hospitalizace a s těmito se také vypořádat. Těmto požadavkům však obecné soudy v projednávané věci nedostály.

Posuzovaná věc je přitom specifická tím, že si stěžovatelka, vědoma si svých práv, kontakt se záchranáři a později s lékaři v psychiatrické nemocnici po značnou část celého průběhu nahrávala. Obvodní soud sice provedl přepis nahrávek jako důkaz, skutečnostem tam uvedeným však nevěnoval žádnou bližší pozornost.

Obvodní soud přistoupil k přezkumu nedobrovolné hospitalizace stěžovatelky jako k odborné otázce, když znalkyni zadal otázky, které měly zůstat otázkami právními. Bez bližšího vysvětlení upřednostnil důkazy odborné povahy před jinými a provedené důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech, v důsledku čehož nedostál své roli nestranného soudního orgánu. Tento postup následně aprobovaly i odvolací a dovolací soud.

Věc se vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu sp. Zn. I. ÚS 1114/25 je dostupný zde (343 KB, PDF).

Miroslava Číhalíková Sedláčková
tisková mluvčí Ústavního soudu