Válka na Ukrajině v pondělí překoná „Velkou vlasteneckou“: historický paradox současného Ruska

Sovětský svaz strávil ve druhé světové válce – v rámci takzvané Velké vlastenecké války – celkem 1 418 dní. Od 22. června 1941, kdy nacistické Německo zahájilo operaci Barbarossa, do 9. května 1945, kdy Moskva slavila vítězství, šlo o konflikt existenční, totální a bezprecedentní svou brutalitou i rozsahem obětí. Právě tento úsek dějin se stal ústředním mýtem sovětské – a později ruské – státnosti, zdrojem legitimity moci i pilířem kolektivní identity.

V pondělí 12. ledna nastane symbolicky i historicky zajímavý, potažmo vlastně zároveň znepokojivý moment: současná válka Ruska proti Ukrajině dosáhne 1 419 dnů. Tedy bude trvat déle než válka, kterou ruský stát po desetiletí prezentuje jako největší oběť a zároveň největší triumf svých dějin.

Tento fakt je o to významnější, že dnešní Ruská federace se sama výslovně hlásí k roli nástupnického státu Sovětského svazu – právně, geopoliticky i ideologicky. Převzala jeho místo v Radě bezpečnosti OSN, jeho jaderný arzenál, ale i jeho historický narativ. Právě v něm má druhá světová válka výsadní postavení: jako spravedlivý boj proti absolutnímu zlu, který byl sice nesmírně nákladný, ale časově ohraničený jasným vítězstvím.

Současná válka tak stojí v ostrém kontrastu. Nejde o obranu vlastního území, ale o agresi proti sousednímu státu. Nejde o mobilizaci celé společnosti s jasně definovaným cílem, ale o vleklý konflikt, jehož strategické cíle se v čase proměňují a zamlžují. A především: nejde o válku, která by se v ruské společnosti dala jednoznačně rámovat jako morálně nezpochybnitelná.

Zatímco 1 418 dní Velké vlastenecké války směřovalo k Berlínu a ke kapitulaci nepřítele, 1 419. den války proti Ukrajině nepřináší žádný srovnatelný zlom. Fronta se posouvá pomalu, za cenu enormních ztrát, ekonomických nákladů a dlouhodobé mezinárodní izolace. V tomto smyslu jde o konflikt, který Rusko nejenže historicky zatěžuje, ale který podkopává samotný základ jeho státního mýtu.

Paradox je zřejmý a pro Kreml nepohodlný: stát, který se definuje vítězstvím v nejstrašnější válce 20. století, dnes vede válku delší, politicky problematičtější a bez jasného konce. Válku, která místo posilování prestiže přináší erozi důvěry, demografické ztráty a strategickou závislost.

Překročení hranice 1 418 dní tak není jen kalendářní kuriozitou. Je to symbolický moment, který klade zásadní otázku: co vlastně znamená historické dědictví Sovětského svazu v rukou dnešního Ruska – a zda se z něj nestal spíše břemenem než zdrojem legitimity.

Co na to případně Vladimir Vladimirovič Putin?

Odpověď bude případně stejná jako od počátku a pečlivě inscenovaná: Rusko žádnou válku nevede. Nejde o válku, nýbrž o „speciální vojenskou operaci“. Tento eufemismus má zakrýt skutečnost, že se jedná o plnohodnotný ozbrojený konflikt vedený s cíli, které mají zásadní strategické i existenční důsledky – nejen pro Ukrajinu, ale i pro samotné Rusko.

Zatímco Kreml trvá na technokratickém jazyce „operace“, realita se měří v rozvrácených městech, statisících mrtvých a zraněných, milionech uprchlíků a systematickém ničení civilní infrastruktury. Rozsah materiálních škod i lidského utrpení nemá od konce Velké vlastenecké války v Evropě obdoby. Válka, která měla být dle Putina krátká a kontrolovaná, se změnila ve vleklý konflikt, jenž svou délkou již překonal samotný základní mýtus ruské státnosti.

V tomto světle nepůsobí již dříve vydaný mezinárodní zatykač na Vladimira Putina jako exces či politická provokace, ale jako nevyhnutelný důsledek rozhodnutí, která byla přijata na nejvyšší úrovni moci. Otázkou už není, zda došlo ke zločinům, ale zda se mezinárodní společenství dokáže dobrat jejich vymahatelného potrestání. Spravedlnost pro oběti zůstává nejistá – a čím déle bude tato válka pokračovat, tím těžší bude předstírat, že šlo jen o „operaci“.

Jiří Zendulka
V oblasti financí se pohybuje od dob kupónové privatizace, tedy přes 30 let. Pracoval na různých pozicích u obchodníků s cennými papíry, aby u nich následně zakotvil především jako analytik. Dlouhodobě své názory prezentuje ve sdělovacích prostředcích. Vyznavač tradičních hodnot kapitalismu, resp. naopak kritik většiny nestandardních zásahů do ekonomik ze strany vlád a centrálních bank.