Největší riziko dneška? Nejsou to cla. Je to iluze stability a chybějící adaptabilita a odolnost

Když se v médiích objeví zpráva o zvýšení cel mezi USA a Čínou, většina pozornosti se obrací k tomu, jaký to bude mít dopad na ekonomiku, akciové trhy nebo inflaci. Ale podle investora a historika ekonomických cyklů Raye Dalia* je to stejné, jako kdybychom se při pohledu na rozbouřené moře soustředili jen na vlny – a přehlíželi přitom blížící se tsunami. Podle Dalia totiž nejde jen o cla. Cla jsou jen symptom. Skutečný příběh dneška je hlubší, historicky zakotvený a mnohem zásadnější: nacházíme se uprostřed rozpadu světového řádu, který definoval posledních 70 let. 

Ekonomický řád se láme. Dluh, nerovnováhy a konec globalizace. Současný ekonomický model byl podle něj postaven na jednoduché logice: Spojené státy utrácí, Čína vyrábí, obchodní bilance je nevyrovnaná – a rozdíl se financuje dluhem. Tahle symbióza fungovala v globalizovaném světě. Ale v éře deglobalizace, kdy si už státy navzájem nevěří, se stává rizikem. USA se bojí, že Čína přestane dodávat klíčové komponenty. Čína se bojí, že USA jí nezaplatí. V takové situaci už nejsou nepředstavitelné pozastavení dluhové služby vůči “nepřátelským” zemím, nucený swap dluhu, kapitálové kontroly nebo nové formy daní. Podle Dalia tato rovnice není dlouhodobě udržitelná. A proto je transformace mezinárodního obchodního a měnového systému je nevyhnutelná. Je tomu skutečně tak?

Jeho závěry působí přesvědčivě. Historie zná podobné fáze: 30. léta minulého století, období po rozpadu Bretton-Woodského systému. I tehdy se kombinovaly vysoké dluhy, rostoucí nerovnosti a nedůvěra mezi státy. Dnes se k tomu přidává technologická revoluce, která destabilizuje pracovní trh a zrychluje odliv kapitálu. USA, s dluhem přes 130 % HDP, představují epicentrum tohoto tlaku – přičemž jejich hlavní věřitel (Čína) je zároveň strategickým konkurentem. Nicméně najdeme i argumenty, které mohou narušit cyklus, který Dalio popisuje.

Politický řád se hroutí. Polarizace, populismus a konec kompromisu. Ekonomické nerovnosti se přelévají do politiky. Ztráta důvěry, zklamání z elit, kulturní konflikty – to vše živí populismus. Demokracie, jak ji známe, je pod tlakem. Kompromis se stává slabostí, vítězí strategie „vše nebo nic“. A tam, kde se politika mění v boj o přežití, často přichází autoritářství. Dalio připomíná, že demokracie nejsou věčné. Vyžadují stabilní střední třídu, důvěru v pravidla a ochotu ke kompromisu. Když tyto prvky zmizí – jak se to děje v řadě západních zemí – politický systém se drolí zevnitř. Historické paralely s meziválečným obdobím jsou znepokojivě přesné.

Ovšem právě zde je prostor pro protiargumenty. Demokracie je odolnější, než si mnozí myslí. Má schopnost regenerace, přenastavení pravidel a návrat důvěry. Protesty, občanský aktivismus, nové formy participace – to vše může být spíš projev vitality než krize. Polarizace může být fází přechodu, nikoli destrukce. 

Geopolitický řád se mění. Hegemon odchází, rivalita roste. Podle Dalia sledujeme konec unipolárního světa s USA v čele. Místo mezinárodní spolupráce nastupuje geopolitická konkurence, která se nevede jen na bojištích, ale především v ekonomice, technologiích a datech. Obchodní a technologické války, dezinformace, měnová rivalita – to vše se stává novou normou.

Zároveň ale nelze přehlížet, že USA si i přes relativní ústup stále drží silnou pozici: v technologickém výzkumu, inovacích, kultuře i měnové dominanci. Čína sice roste, ale čelí demografickému úpadku, strukturálnímu dluhu a sociálním nerovnostem. Geopolitická změna tak nemusí nutně znamenat kolaps stávajícího řádu, ale jeho transformaci do nového rovnovážného stavu.

Změny klimatu a technologie jako akcelerátory. Klimatické změny a AI nejsou příčinami krize, ale jejími akcelerátory. Extrémní počasí, pandemie, rostoucí náklady na adaptaci – to vše destabilizuje již napjaté rozpočty a infrastruktury. AI mezitím mění trh práce, distribuci moci i tempo inovací. Dalio správně upozorňuje, že technologie může být nástrojem prosperity i destrukce – záleží, jak ji společnosti zvládnou ukotvit do smysluplného rámce. 

Nejen katastrofa, ale i prostor pro adaptaci a růst. Z Dalioho textu čiší varování. Ale i když jeho scénář působí neúprosně logicky, nelze zapomínat na lidskou schopnost adaptace. Západní společnosti sice čelí strukturálním výzvám, ale disponují silným sociálním kapitálem, vědeckou základnou a tradicí právního státu. Navíc dějiny nejsou deterministické – lidská rozhodnutí, inovace a spolupráce mohou vývoj zvrátit jinam, než naznačují modely minulosti. Jeho scénář lze číst optimisticky jako varování. Pokud ovšem schopnost adaptace a odolnosti nebudeme schopni realizovat, tak se historie skutečně může rýmovat.

Ať už s Daliem souhlasíme či nikoli, jedno je jisté – svět se mění rychleji než dřív. Co tedy dělat, pokud chceme v takovém prostředí nejen přežít, ale i uspět?

Základem je diverzifikace – nejen finanční, ale i profesní a mentální. Spoléhat se na jediný zdroj příjmů, dovedností či informací je dnes luxus, který si málokdo může dovolit. Stejně důležité je budovat rezervy a osobní odolnost – nejen tu ekonomickou, ale i psychickou. V časech nejistoty je klidná hlava často nejcennější aktivum.

Historie by měla být naším průvodcem, ne strašákem. Učení se z minulosti – z krizí, reforem i selhání – nám může pomoct identifikovat vzorce a rozpoznat, kdy se nacházíme na prahu změny. A právě teď se tam zřejmě nacházíme. 

Zároveň je klíčové sledovat svět v celé jeho šíři – nejen české zprávy, ale globální trendy v technologiích, investicích i politice. A především: učit se. Neustále. AI, digitální nástroje, práce na dálku, decentralizované finance – to vše formuje svět, ve kterém budou žít naše děti. Ale i my už za pár let.

Nelze zapomenout na lokální vazby a komunitu. V době, kdy státy ztrácí důvěru a globální řetězce selhávají, se stává největší jistotou člověk, kterému můžeš osobně důvěřovat. Sousedi, přátelé, spolupracovníci – ti budou základem nové stability.

A konečně: buďme otevření. Ne víře ve katastrofu, ale porozumění komplexitě. Ne slepé důvěře v pokrok, ale schopnosti zpochybňovat i to, co považujeme za jisté. Ray Dalio nás nevyzývá k panice – ale k myšlení. A právě to je možná ta největší výzva dneška.

Ray Dalio nás učí myslet v souvislostech, cyklech a silových liniích, které nejsou na první pohled vidět. Změny, které prožíváme, nejsou výkyvem, ale přerodem. A přežijí (a uspějí) ti, kdo včas pochopí, jak se mění základní pravidla hry – v ekonomice, politice i technologii.