Rozhovor s M. Hamplem: Němci nedělají malé chyby

Novou prioritou Evropy se staly výdaje na obranu. Česko chce zvednout podíl těchto výdajů ze dvou na tři procenta vůči HDP ročně. Jak to zaplatíme?

Obecně existují jen tři možnosti. Dluh, nahrazení za jinou prioritu nebo zvýšení daní. To platí i v tomto případě. Bedlivě sledujeme debatu na celoevropské úrovni. Tam se počítá s tím, že v krátkém horizontu bude kus nových nákladů možné financovat na dluh. Jako rozpočtová rada silně plédujeme za to, aby pokud toto nastane, tak aby to mělo pravidla. Aby bylo jasné, že jsou to specifické výdaje, že jsou na omezenou dobu a že není možné pod takové výdaje schovávat kde co.

Musím říct, že třeba vývoj v Německu jde směrem, kdy to, co mělo být původně rozvolněním dluhové brzdy kvůli specifickým výdajům do obrany nebo do infrastruktury, tak se pod to začaly schovávat výdaje, které s těmito investicemi nesouvisí. Není to dobrý příklad pro zbytek Evropy.

V Německu byla pro uvolnění dluhové brzdy potřeba ústavní většina, tedy přizvání nevládních Zelených…

Dohody byli schopni dosáhnout, ale za cenu velmi těžkých a bolestných kompromisů. Velká část Evropy je nadšená, že dochází k nějakému impulsu, k nakopnutí německé ekonomiky. Ale když se podíváte do detailu dohody, jsou tam věci, nad kterými je spíš potřeba pozvednout obočí. Jsou to věci, které budou potenciálně problémové pro okolní země. Pokud mají být součástí balíčku opatření jako třeba dotace v oblasti cen energií, které mají kompenzovat vysoké ceny energií, nebo návrat zelené nafty, tak to bude z hlediska konkurenceschopnosti ovlivňovat okolní země. Sleduji debatu kolem toho, řada ekonomů v Německu si „rve vlasy“. Ti, kteří byli pro uvolnění dluhové brzdy, se domnívají, že do balíčku bylo zařazeno až moc dalších opatření.

Co říkáte na princip, že náklady na obranu nad jistou úroveň vzhledem k HDP se nebudou započítávat do zadlužení země, nebudou mít vliv na dluhovou brzdu?

Výdaje na obranu se samozřejmě budou počítat do dluhu země. Každý dluh je prostě dluh. Jde o to, a je velmi pravděpodobné, že to nastane, že některé výdaje, v tomto případě na obranu, budou mít výjimku z povinnosti držet se v mezích výdajových limitů. Nebudou mít omezení v podobě stropu veřejných výdajů. Jinak řečeno, znamená to: tady můžete udělat dluh navíc, a nikdo vám to nebude vytýkat z hlediska fiskálních pravidel.

Německo má veřejné zadlužení přes šedesát procent vůči HDP, Česko asi 44 procent. Znamená to, že v Česku máme prostor k dalšímu zadlužování, k výdajům na obranu?

Jedno procento HDP je nyní zhruba osmdesát miliard korun. My jako rozpočtová rada říkáme trochu jiný příběh. Říkáme, že po roce 2019 se prostředí v Evropě strašně změnilo, je spousta nových priorit, které přibyly pro veřejné rozpočty. Ztratili jsme levné energie z Ruska, ztratili jsme levný bezpečnostní deštník od Spojených států. Ztratili jsme tempo globalizace. Objevila se spousta nových, velkých a drahých výdajových priorit. Od energetiky až po obranu. Budeme muset začít v Evropě prioritizovat. Ani Evropa nemá na to to všechno ufinancovat. Zvláště v situaci, kdy řada zemí nemá žádný fiskální prostor.

Mluvíte o jižním křídle eurozóny, Itálii, Španělsku, Francii, Řecku…

Mluvím o tom, že v průměru celá eurozóna nedodržuje pravidla paktu stability a růstu. Nedodržuje Maastrichtská kritéria. Dokonce paradoxně země mimo eurozónu jsou v tomto ohledu zodpovědnější. Je iluzorní si myslet, že vzniknou nové výdajové priority, a nic se nezmění na těch existujících. To považuji za vyloučené. Bez ohledu na to, co nyní dělá Německo. Priorit je prostě moc a přišly ve velmi krátké době. Jako nejdůležitější a nejdražší dál držíme dekarbonizaci. To všechno dohromady nepasuje, nesedí. Nelze to všechno ufinancovat bez nějakých změn.

Je důležité dodat k tomu B. Jak byly Spojené státy „pojišťovna“, která za relativně nízkou sazbu nabízela veřejný statek, který se nazývá obrana, a mnohé země v Evropě se chovali jako černí pasažéři, tak Německo sloužilo jako „pojistka“ udržitelnosti zadlužování. Německo bylo „pojišťovnou“ v oblasti dluhu, aby ostatní mohli být černými pasažéry na vrub Německa. Amerika své levné pojištění opouští. Německo svou reformou dluhové brzdy přestane být zajišťovatelem poslední instance v oblasti zadlužování. To myslím spousta lidí podceňuje. Dopady mohou být velké. Pro všechny to bude znamenat vyšší náklady na dluhovou službu. Mohou začít spory mezi zeměmi EU o konkurenční výhody. Chápu část trhu, která se těší, že Německo udělá investiční výdaje. Ale vždy říkám, nezapomínejme, že Němci nedělají malé chyby. Ani nechci říkat, že jediným a posledním pojistitelem by potom byla Evropská centrální banka. Důsledky mohou být velké a nyní ještě nemusejí být vidět.

Vraťme se do Česka. Tady prostor na zvýšení výdajů na obranu evidentně máme…

Pozměňovací návrh ministra financí Zbyňka Stanjury, který upravuje rozpočtová pravidla, říká, že tento typ výdajů, který by byl nad dvě procenta HDP, by měl výjimku z výdajových limitů. Jsme za rozpočtovou radu rádi, a snažili jsme se k tomu přispět, že je tam věcné a časové omezení. Vždy říkám, že když máte tak drahé výdajové priority, jako je u nás třeba energetika, jádro, nebo obrana, tak to není tak, že tyto výdaje jen přičtete k těm současným. A nikoho to nebude bolet. Tak jednoduché to není. Proto od začátku říkám, že takto velkým, jediným jiným výdajem jsou náklady dekarbonizace. Ty jsou vyčísleny v Česku do roku 2030 na 1,3 bilionu korun.

Máme schopnost tyto závazky nějak změnit? Stvrdili jsme je v rámci Evropské unie.

Primární je chtít to změnit. Potom je spousta prostoru v jednotlivých opatřeních. S něčím spěchat a s něčím nespěchat. Je pravdou, že je to debata na evropské úrovni. Jsem trochu zklamaný, že se politika v této oblasti, jakkoliv všichni cítí naléhavou potřebu změny nastavení, tomu dostatečně rychle nepřizpůsobuje.

Je kromě investic či nákladů na dekarbonizaci nějaká další oblast, v rámci českého rozpočtu, kde „sekat“ výdaje, aby bylo víc peněz na obranu?

Vždy můžete něco obětovat. Ale jako realistický pozorovatel politického provozu musím říct, že nevidím žádné velké výdajové oblasti, kde bude silná politická vůle se do nich podívat. Největší výdajové položky českého rozpočtu jsou penze, zdravotnictví a školství. To jsou o parník největší výdajové položky. Potom je vnitro, policisté a hasiči, a dopravní infrastruktura. Nevidím ve veřejném prostoru vůbec nikoho, kdo by říkal, že se do těchto výdajových položek má zasáhnout. Aby takový zásah dokázal vykompenzovat dramatický růst výdajů na obranu. Proto tolik mluvím o dekarbonizaci.

Jsem si vědom, že dodatečné výdaje na obranu nemusejí být v řadě zemí pro elektorát populární. Čistě pragmaticky a možná trochu cynicky říkám. Pokud je nová výdajová priorita, obrana, kterou ne celý elektorát chce, tak je lepší ji vyměnit za výdaje, které elektorát také nechce nést. V této logice a velikosti jsou to jenom náklady na dekarbonizaci. Jiný podobně velký a „populární“ náklad se nedá najít.